Geocaching v Kanadě

Článek asi budde poměrně krátký, ale zkusíme toto téma aspoň trochu vystihnout. :-) Pokud náhodou někdo neví, co je geocaching, stačí se podívat na www.geocaching.com, případně na www.geocaching.cz.

Stejně jako v České republice, tady Kuba s Barčou vyrazili na pár lovů kešek. Geocaching je všude na světě stejný, prostě jdete, hledáte, najdete, zapíšete. Jsou však určitá specifika, která se liší v Kanadě a v ČR. Zásadním bodem je fakt, že v ČR jsou všichni blázni a spoustu kešek tvoří Mystery (většinou luštíte nějakou "hádanku" doma), případně Multi (přijdete na úvodní souřadnice a odtamtud se pomocí indícií dostanete na místo finální keše, v drtivé většině případů přes několik záchytných bodů). Češi jsou dokonce tak zvláštní, že Multikešku udělají třeba jen tak, že musíte přijít na nějaké místo, zjistit číslo lampy a díky těmhle číslům máte finální keš, která je 200 metrů od sloupu. Nevím, jestli zrovna tenhle způsob je ten správný a jestli opravdu plní ten původní smysl Multikeše, ale budiž. V tomhle se Kanaďani odlišují. Opravdu ohromná spousta keší je v Torontu Traditional (přijdete na místo a tam někdy i po půl dni hledání najdete krabičku). Díky množství větších i menších parků a zelených ploch je možnost udělat celkem slušnou trasu Tradičních kešek, které jsou od sebe vzdálené 170 až 300 m a za den jich tak nasbíráte volným turistickým tempem třeba 30 (protože 2 hodiny k tomu místu musíte jet, ano Toronto je opravdu obrovský). Uděláte čtyři takové výlety a máte nasbíráno víc než v celém náchodském okrese dohromady.

Rozdíl oproti českým keškám je pak i v používaných krabičkách. V Čechách najdete spoustu lock&lock krabiček, což v Kanadě samozřejmě najdete taky (i když ne tak moc), právě díky vodotěsnosti je to opravdu praktická záležitost. Když však chcete vyrobit městskou keš, těžko se ukrývá jedna taková krabička třeba v ulici, kde je vážně rušno. Proto tu dost často a především ve městě narazíte na Hide-a-key krabičky (viz foto). Taková krabička je docela praktická i mimo geocaching, protože, jak už název napovídá, do ní můžete schovat klíč pro někoho, kdo vám má jít domů zalévat květiny (nebo něco jiného, co vás napadne jako první). Díky tomu, že je magnetická, se dá umístit prakticky kdekoli (protože kovových značek, cedulí a plotů tu je dost), takže je to ideální volba na kešku do města. Městské keše mají snad všude na světě jedno společné. Jsou opravdu velmi, velmi nudné. Dalo by se říct, že se sbírají jen kvůli vyššímu číslu, nikoli kvůli kvalitě zážitku. Pravda ale je, že v Praze se aspoň vztahují k nějakým pěkným místům, kdežto tady...

Kromě keší ve městě ale Kuba s Barčou byli díky Markovi mimo Toronto a posbírali si pár keší i na "venkově" (rozuměj venkov je i město s 15000 obyvateli) a v přírodě. Docela častým jevem oproti keškám v ČR je chybějící listing. Dá se říct, že to pěkně koresponduje s leností místních, kteří si s tím listingem (popisem kešky, místa, proč tam keška je, čím je místo unikátní, zvláštní atd.) prostě a jednoduše nedají práci. V ČR jsou v tomhle kešky daleko kvalitnější. Ovšem i na pár výjimek můžete narazit, např. jedna keška kousek od Collingwoodu se zaměřovala na výměnu knih. Byla na skvělém místě s výhledem na jezero, byla opravdu obrovská (podobně jako suchdolská černá skříňka v Praze věnovaná havárii letadla) a bylo v ní opravdu hodně knih. Prostě přijdete s knihou, najdete kešku, dáte do ní knihu a na oplátku si jednu knížku vezmete. To bylo opravdu zatím to nejlepší, co Kuba při geocachingu potkal.

Nejslavnější hokej světa

Jiný nadpis prostě napsat nelze. Naši dva mladíci se totiž vypravili na zápas NHL Toronto Maple Leafs vs. Philadelphia Flyers. Za Toronto z Čechů nastoupil Roman Polák a za Philly nikdo jiný než Jakub Voráček, momentálně jeden z králů letošního ročíku NHL. Zkušenost to byla zajímavá.

Když se to vezme kolem a kolem, nikdo snad ani nemůže pochybovat o tom, že NHL je nejslavnější a nejprestižnější hokejovou ligou světa a každá její sezóna vrcholí bojem o jeden z nejstarších klubových pohárů na světě, o Stanley Cup. Každý hokejista sní o tom, že by tenhle pohár chtěl zvednout nad hlavu. Pokud se toto platí o celé NHL, dá se říct, že v Torontu to platí snad dvojnásobně, možná trojnásobně. Nejenže hokej jako takový je národním kanadským sportem a Wayne Gretzky (jediný hráč historie NHL, který pokořil hranici 2000 kanadských bodů za svou kariéru, a to dokonce o více než 800 bodů, náskok před druhým hráčem v historické tabulce je zhruba 1000 bodů) je považován téměř za Boha (nikdo v celé lize nenosí dres s jeho číslem 99, je jen těžko představitelné, že i kdyby se to smělo, někdo by si to dovolil; to je v podstatě stejné, jako když si v ČR snad nikdo nedovolí obléct dres s číslem 68), Meaple Leafs čekají na zisk Stanley Cupu už téměř 50 let, protože naposledy jej hráči torontského týmu mohli zvednout nad hlavu v roce 1967. Od té doby nic. Proto na začátku sezony je vždy ohromné haló a každý rok se doufá, že se to snad konečně povede...

První, co vás upoutá, když vejdete do haly je samozřejmě množství lidí. Asi každá hala je velká zhruba jako O2 Arena v ČR a minimálně v Torontu je vždy téměř vyprodáno (i přes tu cenu, kdy je suma, kterou vydáte v ČR za lístek v Korunách, rovna stejné sumě akorát v dollarech, takže sezónní permanentka vyjde i na několik tisíc; za takovou cenu si tu skoro můžete koupit auto). Jakmile projdete těmi všemi návaly, octnete se ve svém sektoru v hledišti a při pohledu na hřiště hned vidíte, jak je oproti evropským standardům opravdu menší, užší, kratší. Ten pocit je pak umocněn při hře, kdy akce střídá akci, hra jezdí ve vysokém tempu nahoru dolů...

No a přijde úvodní show. Letos se v NHL chytli 3D ledy a Listy samozřejmě nezůstali pozadu (viz video). Po nich následuje americká a kanadská hymna, které jsou standardem pro každý místní vrcholový sport. Přijde buly a už se hraje. Hokej je tu rychlější, přesnější (i když Flyers to moc nešlo, proto asi taky prohráli) a pokud máte útočný tým, přijde i střelecká smršť (Flyers nakonec přestříleli Leafs poměrem střel 49:17 a přesto prohráli 2:3) a vy se kocháte ze zážitku, který se možná v životě už nikdy nebude opakovat...

Jenže něco tady chybí... Aha, diváci. I když je téměř vyprodáno, diváci jsou v podstatě ticho. Stadion celkově pořádně zaburácí jen třikrát během oslav torontských gólů a pak ještě párkrát při opravdu tutových šancích. Fanoušci Flyers jsou v obrovském oslabení, takže při jejich oslavách skoro neslyšíte rozdíl. Když se HC Sparta Praha před nějakými dvěma, třemi lety topila na konci ligové tabulky a na zápasy chodilo v průměru zhruba 1200 lidí, byli hlasitější než celé Air Canada Centre při tomto zápase. Fanoušci v NHL sice prožívají úspěchy a neúspěchy svého týmu intenzivně (z osmi hodin tlachání v práci to zabere nejmíň čtyři každý den), ale na stadionu fandí jen při gólu. Opravdu velmi zvláštní jev. Nepochybně je to dáno i tím, že v celé hale nejsou místa na stání (z důvodu bezpečnosti a pravděpodobně i regulí NHL), kde v ČR bývají kotle domácích a hostů.

Na stadionu nejsou výjimkou ani všemožní manažeři a kravaťáci. Kromě "kravaťáků" pak i "smíšené" páry (těžko se to dá napsat jinak), kde jeden fandí jednomu a druhý tomu druhému. Jeden takový seděl před Kubou a Barčou. Slečna fandila Torontu, chlapec Philadelphii. Když Toronto vedlo 3:0, chlapec seděl zdrcen a dívka se usmívala, jak je to parádní den. Když však Philly dotáhla na 3:2, dívka si zachmuřeně odsedla o sedadlo dál a chlapec tajně doufal a modlil se ke všem hokejovým bohům, ať to dopadne. Toronto nakonec vyhrálo, oba se na sebe usmáli, dali si pusu a bylo hotovo. Výjimkou tady samozřejmě nebyla ani ochranka, kterou jste přes celý zápas nezaregistrovali, ovšem jakmile se asi tři fanoušci Flyers postavili na svých místech a začali provokovat ostatní Maple Leafs fanoušky (ke kontaktu nedošlo), hned se u nich objevili tři bodyguardi (opravdu velcí, nasvalení černoši, kterým se prostě odporovat nedá) a vyvedli tyto opilce pryč. Ochranka opravdu stojí za pochválení, protože má člověk pocit opravdu nadstandardního bezpečí.

Celkově byl však zážitek parádní. Voráček sice neskóroval, ale i tak se bylo na co koukat. Byly vidět góly, potyčky, skvěle secvičené přesilovky, rychlost, jedna větší potyčka, neuvěřitelný Bernier (gólman Toronta), prostě všechno, co může NHL nabídnout. Zážitek to tak byl rozhodně nezapomenutelný.

Kanadská zima a hokej

Dalo by se říci, že se nedá říci, že existuje nějaká přesná charakteristika typické kanadské zimy. Přeci jen, když řeknete česká zima, dá se to nějakým způsobem generalizovat vzhledem k rozloze celé země. O Kanadě se to určitě říct nedá, přeci jen má pobřeží dvou oceánů, sahá přes tři časová pásma a táhne se od mírného až nejspíš po arktický pás (snad je to napsáno dobře a přečte si to pan Košvanec :-D). Ale můžete v téhle zimě najít společné znaky na většině území Kanady. Tady se však bude psát výhradně o Torontu.
Zima v Kanadě je především pořádný opruz. Pokud žijete v ČR a nemáte rádi zimu, rozhodně jí po dlouhodobé návštěvě Kanady budete totálně a upřímně nenávidět. Nejenže je opravdu velká kosa kolem -12°C až zhruba -20°C, ale především fouká tak nepříjemný a studený vítr, který pěkně tu "pocitovou teplotu" (v předpovědi dokonce je přímo napsáno RealFeel) dostane na nějakých -30°C. Prostě velká paráda. Do toho padají ty bílé věci, které při tom megavětru neletí dolů, jak by člověk očekával, ale doprava a nikam jinam. Prostě opravdu totální zima. Kromě ale takových nízkých teplot se dají zažít takové hodně parádní výchylky, které naše hrdiny potkaly asi v lednu. To máte takhle v sobotu -5°C, v neděli asi +10°C a v pondělí -15°C. Prostě lahoda, velký trénink a zkouška imunitního systému a odolnosti vůči chřipce a nachlazení.
Co je však samostatná kapitola torontské zimy, je solení a udržování vozovek a chodníků. Samozřejmě, že tu jezdí pluhy, někdy dokonce čtyři za sebou, ovšem ty jsou trochu zbytečné, protože při opravdu velkém sněhu to není kam dávat. Vyvážet do jezera vyjde draho, takže se to holt musí posolit. Žádnej písek, ale pořádný krystaly soli. A to tak velký, že když přijdete domů, začnou se vám tvořit na podlaze z rozotoku z boty. Opravdu by stálo za to, poslat české silničáře do Kanady, aby chudáci nebyli každou zimu překvapení, že napadlo 10 cm sněhu. V Kanadě nejenže nejsou celí překvapení, ale především solí tak moc, že když ten sníh roztaje, nepoznáte, že roztál, neboť ta silnice je bílá úplně stejně. Na chodníku dokonce nacházíte asi něco jako preventivní modrou sůl, která tam je pomalu jako náhrada toho množství sněhu. Kdyby se to dalo spočítat, nepochybně by objem soli spotřebovaný za měsíc v Torontu vyšel v ČR na čtyři zimy.

K zimě v Kanadě samozřejmě patří hokej. NHL mají naši mladí teprve v plánu, ovšem hokeje je v Kanadě habaděj. Kolik je v Torontu různých lig registrovaných, neregistrovaných hokejistů, není snad v celé ČR dohromady. Samozřejmostí je pak tzv. Shinny hokej, což je v podstatě pouliční hokej. Vzhledem k množství Community Center (bazény, posilovny, sportovní haly) a různých plácků, najdete téměř na každém rohu ledovou plochu, která je zdarma, prostě přijdete a hrajete. K tomu veškeré ligy jako otevřené (přihlašuje se, kdo chce, nikam se nepostupuje, ani nesestupuje), hodnocené (začínáte v nejnižší a postupujete, nebo sestupujete), NHL, OHL atd. Když se pak zastavíme u jedné otevřené ligy, kde hraje i tým Steam Whistle, je ta kvalita celkem vysoko, je celkem představitelné, že by se takový nějaký tým z Kanady dokázal celkem v klidu rovnat s týmem 2. a 3. nejvyšší soutěže v ČR. Hokej je pro Kanadu opravdu národní sport. Kuba si dlouho myslel, že by se hokej dal považovat za český národní sport, ale opravdu se dá říct, že daleko národnější je v ČR opravdu fotbal, který hráli v podstatě všichni. Tak v Kanadě je to takhle s hokejem.

Předvánoční snídaně a večeře

Ještě asi nemá cenu psát o Vánocích v Kanadě, přeci jen ty Vánoce ještě neproběhly. Ale dá se napsat o předvánočním období, vánočním večírku v práci a velmi nezvyklé snídani. Krom toho v Kanadě už probíhá jakási zima a sníh a mlhy a zima a vítr a všechno, co k tomu patří, takže na daleké výlety do přírody se vyráží tak možná umrznout, pokud máte zájem. Dnes to pojmeme klidně bez hloupých vtípků, odpočinkovou, vyprávěcí formou především faktické povahy.

Je jeden velký rozdíl mezi předvánočním obdobím v ČR a v Kanadě. A to je Halloween. Pokud někdo chodíte po Praze, nebo možná i v ostatních velkých městech, začnete registrovat už na přelomu září a října vánoční výlohy, slevy, vánoční výrobky obohacené mikulášskou nadílkou, vánoční produkty, akce, prostě vánoční marketing. To v Kanadě jaksi nehrozí, protože koncem října je zde Halloween, kde se všichni převlíkají za něco, co nejsou, jako blázni (doslova). Je to prostě jeden obrovský maškarní ples po celé zemi (nepochybně). I z Halloweenu se však stává vývozní artikl severoamerických zemí a do ČR se pomalu začíná rozšiřovat tahle hrůzostrašná paráda, ovšem doufejme, že v ČR budeme i přes tlak globalizace stále věrni dušičkám a jejich hloubce. Vánoční akce zde začínají ale v podstatě den po Halloweenu, z kterého se okamžitě stane dávná minulost.

Vrchol předvánočního času pak přichází na Černý pátek (Black Friday), který jako většina bláznivých "svátků" má původ v USA. Je to pátek před první adventní nedělí, kdy začíná ten pravý předvánoční čas a především předvánoční nakupování veškerých možných dárků. Na Černý pátek jsou totiž všude slevy a před obchodními centry šílení lidě stojí fronty, nakupují jako blázni hlava nehlava, bratr nezná bratra. Postupně se tento den vyvezl za hranice USA ani ne tak díky iniciativě USA, ale jako spíš kvůli tomu, že spousta Kanaďanů odjela tento den nakupovat do Spojených států a spousta obchodníků si řekla, že takhle to dál nejde. Tak se zavedl jakýsi Černý pátek i v Kanadě. Mimochodem Černý se mu říká proto, že údajně (dejme tomu, že je to jedna ze všech možných verzí) se obchodníci poprvé za rok nacházejí v černých číslech. Připadá mi to trochu přitažené za vlasy, jiná legenda vám řekne něco jiného atd. Stačí se podívat. Ovšem vzhledem k objemu utracených peněz americkými a kandskými zakázníky jsou snad úplně všechny obchody tento den v nejvyšších černých číslech za celý rok. A hned na to začíná advent. Adventní věnec se v Kanadě opravdu sehnat nedá (alespoň Kuba s Barčou na žádný nenarazili). Takže si ho prostě vyrobíte sami, pokud chcete. A podle české tradice si zapalujete každý týden svoji svíčku. Ovšem v Kanadě je toto období především o firemních vánočních večírcích a uzávěrkách celého roku.

Když pak děláte v relativně rodinné, přátelské firmě, jakou Steam Whistle nepochybně je, zjistíte, že nejsou ti šéfové tak úplně na hlavu a nejdou jen po zisku, zisku a zisku. Ale zjistíte, že pro vás připraví celopodnikovou snídani, kde se sejde v podstatě celý personál (včetně obchodních zástupců a prodejců z druhého konce země, který je o dvě časová pásma dál než Toronto), nejenže si zde vychutnáte kanadsko-anglicko-americké snídaňové menu formou bufetu zadarmo, protože to platí firma, ale k tomu všemu vám ta firma platí klasickým hodinovým platem dobu, kterou na té snídani strávíte. Samozřejmě, že je ta snídaně spojena s prezentacemi toho, jak je firma super, co všechno se za celý rok povedlo, jak se zvedl podíl na trhu apod. A opravdu toho není málo, takže tam strávíte třeba i tři hodiny. Všichni organizátoři veškerých akcí vám povypráví příběh (nehustí do vás jenom informace a fakta a procenta a čísla), jak se co dělalo, takže se i bavíte, smějete, prostě paráda a najednou vám to uteče jako voda a je po snídani. A hned další den vás čeká vánoční super párty.

Vánoční párty je opravdu převážně chlastací akce, to se asi jinak napsat nedá. Ovšem krom toho je její první polovina ukázkou toho, že každý může být tvůrcem zábavy. Na párty, kde byli Kuba s Barčou se předávaly ceny za pět, deset a patnáct let práce pro firmu, prezentovaly se vtipné fotografie zaměstnanců, videa s nejlepšími zážitky ve firmě a především s tím, že každý ze zaměstnanců může vystoupit s nějakým hudebním, tanečním, nebo jakýmkoli jiným číslem a ukázat, co umí. Firma neutratí ani korunu navíc za pozvání nějekých známých umělců a přesto se všichni skvěle baví. Tady se asi nejvíc ukázala nebojácnost a bezprostřednost Kanaďanů, kteří nic neřeší, prostě přijdou na podium a něco předvedou, všichni je odmění hlasitým potleskem, protože je to baví a když pak vidíte některé zpěvačky, co na tom podiu vytváří, když zazpívají těžkou Amy Winehouse naprosto bez chyby a naprosto čistě, říkáte si, jak ohromná je tam asi konkurence umělců. To vám jen potvrdí fakt, že spousta muzikantů, co dělá v takové firmě na lince, jezdila (nebo ještě jezdí) s kapelou do Evropy na turné, po Kanadě na turné, v USA na turné, všude na turné... A přitom dělají dělnickou práci, protože i když jedou na takové turné, neuživí je to... Když pak přijede do Čech kapela ze severní Ameriky, ve většině případů bývá za hvězdu. Jenže v Severní AMerice ve většině taových případů je to průměr, nic výjimečného. Inu, to bylo lehké odbočení od samotného večírku. Po pěti hodinách alespoň trochu regulované zábavy se přechází k té neregulované, anarchistické zábavě, o které si každý může udělat obrázek sám. Samozřejmě je to s večeří včetně předkrmů formou fingerfoods a aperitivu, samotnou večeří s luxusní tabulí, dezertíkem a hlavně nejlepším oblečením, které doma každý najde.

Nakonec bychom rádi připojili video (Kuba teda nestihl natočit úplný začátek) jednoho vystupujícího z pivovaru.

A na úplný závěr bychom vám všem chtěli popřát s Barčou Veselé vánoce, krásné, poklidné svátky bez zbytečných stresů, hodnou rodinu, odpočinkové volno a v Novém i novém roce spoustu úspěchů, radostí, štěstí, pevného zdraví, prostě krásný život. Mějte se krásně a pokud ne mezi svátky, tak určitě znovu napočtenou v novém roce v dalším dílu našeho cyklu Zkanaduj se...

Není všechno zlato, co se třpytí - 2. díl

Další věc, abyste v Kanadě mohli fungovat je sehnání bankovního konta a telefonního čísla. Jenže vy jste přijeli s telefonem prodávaným v Evropě, takže pokud chcete rychlý internet v mobilu, musíte opravdu hodně hledat, protože mobilní internet tu drtivá většina mobilních operátorů vysílá na jiných frekvencích než v Evropě a váš telefon není technologicky schopný tyto frekvence přijímat, takže většinu času jste na super pomalém EDGE. Bankovní konto není takový problém, situace je zde podobná jako v ČR, tedy někde platíte poplatky, jinde je zase neplatíte, opět strávíte několik okamžiků nad vybráním té správné banky. Co je ovšem naprosto pozadu jsou bankovní převody. Ty v Kanadě prostě neexistují. Pokud si chcete převést prostředky z ČR, není to takový problém (zaplatíte nějaká procenta za převod, když ale převádíte spoustu peněz, není to nic likvidačního), opačným směrem to ale jde velmi těžko a mezi kanadskými konty nepřevedete nic. Funguje tu něco jako "E-mail my money", což je podle mého názoru velmi nebezpečné, takže s převody to tady je nic moc. Další věc je internetové bankovnictví. To tu sice tak nějak funguje, ale od strejdy jsem se dozvěděl, že je to záležitost posledních několika let a v podstatě v běžném provozu vám slouží jen ke kontrole finančních prostředků. Osobně tam téměř nechodím, kdežto v ČR jsem ho využíval téměř denně.

Když už tedy máte byt, telefonní číslo a bankovní konto, nezbývá vám než sehnat práci. To není nikterak těžké, holt musíte pár pohovorů projít, někde se vám ozvou, někde ne, tak to už ale v životě chodí. Do práce však musíte nějak jezdit. Využijete teda MHD. Některé zastávky vypadají jako v ČR, tedy bouda, v ní lavička a je to, o metru nemluvě, to je principielně stejné snad v každém městě. Ovšem většina povrchových zastávek (autobus, tramvaj) je prostě na křižovatce, označené jsou jen jednou lehce přehlídnutelnou, polepenou, umělohmotnou deskou, která označuje zastávku. Nic jiného. Často tam nenajdete ani čísla spojů, která tou zastávkou projíždí a s jízdními řády se můžete rozloučit úplně. Byl jsem v několika velkých městech, ale spolehlivější a přehlednější MHD než v Praze jsem snad nikde neviděl. Abyste se dozvěděli, kdy vám něco jede, musíte využít internet doma, případně aplikaci v mobilu s připojením na internet. A ty ještě někdy taky nefungují úplně spolehlivě. A abych nezapomněl, v neděli vyjíždí první metro kolem deváté hodiny ranní z konečných stanic.

Abyste se na nějaký ten rychlý internet dostali aspoň doma, potřebujete provozovatele. V podstatě všechny velké firmy vám dají rychlý internet přes kabel, ale pokud si nezaplatíte ten nejdražší tarif, jsou u všech dalších tarifů limity na stahovaná data. Pro člověka, který přijede z ČR, je to docela rána. V tomhle je Kanada taky trochu pozadu. Pokud si pořídíte Netflix za 10 CAD měsíčně, abyste se mohli dívat na spoustu seriálů a filmů, musíte si hodně připlatit na internetu, případně si všechny "show" pouštět v nejnižší kvalitě. Na internetu najdete nejednu diskuzi stěžující si na omezování stahování dat v Kanadě.

Když už ale tohle všechno máte zařízené, chodíte do práce, potkáte se také s různými lidmi. Tihle všichni Kanaďané vám připadají přátelští, milí, akční atd. Připadáte si jako v sedmém nebi, jenže po pár týdnech tohle nadšení lehce opadne. Ano, přátelští a milí všichni jsou, ale jaksi "naoko". Tady, nejspíš podobně jako v USA, pochopíte význam slova neupřímnost. Těžko se to vysvětluje, to se musí zažít, ale i když se vám zdá, že je to všechno super, ti lidé tady vlastně si vás drží dost od těla, vlastně si drží všechny od těla. I když se Kanada pyšní multikulturností, ve skutečnosti to není zas taková sláva. Odpovídá tomu i nařízení vlády vydané letos v červnu, velmi striktně omezující zaměstnávání naměstnanců z cizích zemí na nižších neodborných postech. Krom toho se ke všemu staví lidé strašně nadšeně, pokud ale přijde na věc, vlastně "se jim to nehodí", nebo "to nejde" apod. Nechci ukazovat prstem. Vidíte pak často tu tenkou záclonu přetvářky mezi lidmi (ani ne mezi námi a Kanaďany, ale i mezi "Kanaďany" samotnými - uvozovky proto, že se často jedná o lidi, kteří se sem přistěhovali na popud rodičů v útlém věku apod.). Někdy je vám to holt líto a někdy to není moc příjemné.

I přes tohle všechno je tu ale fajn, a i když to teď vypadá jako jedna velká hrouda špíny naházená na Kanadu, pořád je jen jedna a nemůže se rovnat se všemi pozitivy, které tu můžete nasbírat a vidět. Udělejte si obrázek sami. :-)

Není všechno zlato, co se třpytí - 1. díl

Tento článek napíšu v první osobě, protože i když si myslím, že by se Barča minimálně pod část z něj podepsala, přesto bych za ní nechtěl mluvit stoprocentně.

Jak se všeobecně ví, údělem kteréhokoli publicisty včetně komentátorů je jakási nevole vůči němu pocítěná ze strany čtenářů (potažmo i posluchačů a diváků). Není s podivem, přeci jen kterýkoli komentátor musí prezentovat svůj subjektivní názor a ten samozřejmě ne úplně každému nesedne. Abyste chápali, celý tento blog je v podstatě komentářem, tedy naším subjektivním pojetím Kanady, přesněji Toronta a různých několika míst mimo Toronto. Takže někteří se mnou dnes třeba nebudou souhlasit, někteří už nesouhlasí delší dobu, ale my se s tím smíříme. Tudíž i vy, nesouhlasící, se s tím holt budete muset smířit. :-)

Titulek asi vystihnul naprostou podstatu dnešního příspěvku. Vím, že jsme ve všech těch předchozích článcích vychválili Kanadu do nebes, dokonce se mi doneslo, že po přečtení několika z nich nejeden řekl, že "jedem do Kanady hned", ovšem nikdo, nic a nikde to není tak úplně dokonalé, jak by se na první pohled mohlo zdát. I v Kanadě narazíte na několik (naštěstí ne spoustu, to bychom tady asi nebyli) skutečností, které se vám úplně nebudou zdát a nebudou se vám líbit. Začneme ale pěkně popořádku.

V první řadě to jsou počáteční finance a vklady. Musíte koupit letenku, zaplatit poplatky ambasádě Kanady, zaplatit poplatek za doklady v ČR, za překlady apod. V ČR i po dvaceti pěti letech od Revoluce stále někteří spoléhají na to, že za ně někdo něco zařídí a že jim někdo dá něco zadarmo. Pořád si nějak nemohou zvyknout na to, že se musí o sebe postarat sami. My jsme v Kanadě na Working Holidays Visa, ke kterému samozřejmě potřebujete spoustu papírů, nějaké doklady a překlad svého trestního rejstříku, takže musíte chodit po Praze, čekat na vyřízení, být napnutí, honit čas a všechno zařídit. Ale jak se to říká, bez práce nejsou koláče. A když tu práci uděláte, koláče jsou obzvlášť sladké. Další finanční položkou je samozřejmě pojištění. Takže ještě než vůbec odjedete do Kanady vydáte zhruba 20 000 Kč jen za to, abyste tam vůbec mohli.

Pak do Kanady přijedete a musíte sehnat byt. Shánění je samo o sobě časově velmi náročné, finančně ani tolik ne, ovšem té práce je kolem toho spousta. Když byt nakonec seženete (o podvodnících na craigslist apod. jsem psal již v předchozích dílech, takže asi nemá cenu se k tomu vracet), musíte složit zálohu v podobě prvního a posledního nájmu, což je zhruba 60 000 Kč za celý byt. No, a už jste téměř na 80 000 Kč, a to jste ještě nesehnali práci a jste v Kanadě jen pár dní. My to měli o hodně lehčí právě kvůli mému strýčkovi, ale o tom jsem už taky psal minule a navíc tenhle článek má být spíše negativní.

Vodopády a Říše divů

Následující dva výlety jsme se rozhodli zprostředkovat vám v jednom příspěvku. I proto trvalo déle než obvykle zveřejnění nového článku. Je to především proto, že někteří z vás jsou ti šťastní a přijedou a zrovna u Wonderlandu bychom neradi vypisovali nějaké spoilery, takže Wonderland bude hodně ve zkratce (přeci jen se tam něco napsat dá) a tudíž by to nestačilo na celý článek.

Niagárské vodopády

Naši dva mladí hrdinové se jednoho krásného dne vydali na cestu za úžasným přírodním divem. Tedy, rozhodli se vlastně už docela dlouho předtím, protože objednávali jízdenky od Megabus.com, aby jízda vyšla pěkně levně. Takže nakoupili, čekali 14 dní na ten krásný den, sbalili si saky paky a jelo se. Výlet to byl pěkný. Možná by byl dokonce ještě hezčí, kdyby třeba vůbec nepršelo... No, o tom více později. Když přijedete na autobusové nádraží ve městě Niagara Falls, jste na půli cesty mezi Whirlpoolem a samotnými vodopády. Vzhledem k tomu, že jsou obě vzdálenosti tak nejméně kilometr, docela se podivujete, jestli nějaký Kanaďan vůbec takovým autobusem jezdí (tento spoj jezdí trasu Toronto-Buffalo, takže jestli takovým spojem jezdí Američan, je snad ještě více k nevíře). Přeci jen v zemi, kde se dá až k hrobu (opravdu nekecáme, Kuba to viděl) dojet autem, se moc neočekávají velké pochůzky. Inu, pro naše hrdiny to byla příjemná sobotní bezstarostná procházka.

Nejdříve se tedy vydali k Whirlpoolu. "Vidíš, je docela hezky, neprší, trochu se to zatáhlo, ale to bude v cajku", říká Kuba Barče. Jasně, určitě to bude v cajku, přeje se v duchu. Whirlpool, tedy vír, je opravdu kolosální, od Vodopádů k němu plyne řeka přes ohromné peřeje. Při pohledu na tyto peřeje se vám opravdu tají dech, neboť mají jednu velmi zvláštní vlastnost. Připadá vám, že jsou časově zpomalené, jako když zpomalíte film. Prostě na těch peřejích musí čas plynout pomaleji. Prstě radost pohledět, zvlášť po měsící a půl stráveném ve velkoměstě oceníte pořádný kus přírody. Nad Whirlpoolem jezdí lanovka (na takových dvou slabých lankách, "na kterou prostě může vlízt jen magor a sebevrah", myslí si Kuba strachující se výšek). No, kdo přijede, pozná. Teď se ale vydáme zpět na to hlavní, kvůli čemu se sem vlastně jelo. Mraky mezitím odešly, slunce vysvitlo.

Než se došlo k Vodopádům, zatáhlo se opravdu fest a začlo kapat. "To je v cajku, psali, že mají být lehce přeháňky", říká Kuba Barče. Tyvole, to je předpověď jak v Čechách, fakt se těším, až se v tom autobuse budem sušit, myslí si v duchu. Jak popsat Niagárské vodopády? Tak zavřete oči... Počkat, to vlastně ne... Sežeňte si kamaráda, sourozence, či jakoukoli další osobu, ať vám to čte nahlas a pak teprve zavřete oči. Když se blížíte, začíná to kolem dunět. Sice kolem vás projíždí jedno auto za druhým, zvuk Niagárských vodopádů je nezaměnitelný. Čím víc se blížíte te vodní spoušti, tím více vás pohlcují, až je spatříte. Hledíte na tu pořádnou masu vody, která padá z několika desítek metrů a tříští se o ohromné balvany. Vodní tříšť stoupá snad dvakrát výše než samotné vodopády začínají (pokud dobře fouká) a vás občas lehce osprchují. Jelikož však mezitím začlo vydatně pršet, nepoznáte, co je vlastně voda z řeky a co z nebe.

Inu, když už tam jednou ale jste, musíte zajít na loď, která vám vodopády zprostředkuje naživo a velmi zblízka. O lodi bychom opět neradi spoilerovali, takže jen napíšeme, že je to naprosto skvělý. A především, přeci jen jste na americkém kontinentu a ve filmech z těchto končin tleskají davy při veselých událostech. To si takhle Kuba s Barčou čekají, až vystoupí lidé z lodi a jeden z nich zvolá: "Hey, tihle dva si na lodi slíbili, že spolu budou do konce života", přičemž spatříte nevěstu i ženicha a všichni čekající začnou tleskat. No, prostě jako ve filmu.

Když procházíte kolem toho úžasného úkazu, prostě si vás získá. Nevíte proč (vždyť je to přece jenom voda, která padá ze skály, nic jiného se tam vlastně neděje), ale nemůžete se vynadívat, nemůžete přijít na to, co vás na tom tak láká. Ovšem vše jednou musí skončit, a když máte hlad, musíte se holt otočit a zajít na něco dobrého k snědku. Tak vejdete do ulice, která by se asi dala nazvat puberťácky "Awesome Street", ovšem česky "Ulice hrůzy". Clifton Hill (oficiální název) je ulice, která překypuje kýčem, amerikanismy a spoustou atrakcí pro děti i dospělé, které nějaké vodopády nezajímají (kvůli nim přece na Niagara Falls nepřijeli). Tahle zrůdnost opravdu nedělá Vodopádům dobré jméno (proto taky na žádné pohlednici z Niagara Falls není vidět snad ani kousek). Ale když už tady Kuba s Barčou jednou jsou, na jednu atrakci se vypraví. Jako nejmenší zlo vypadal Guinnessovo muzeum rekordů. Inu, to, co najdete tam, ale najdete kdekoli na internetu, vzhledem k tomu, že celé muzeum je založené na velmi laciných replikách (ani ne v odpovídající velikosti) a spoustou textů.

Vodopády tedy dopadly vcelku fajn, až na to, že od příchodu k vodopádům až v podstatě do konce dne nepřestalo pršet... Jasně, to byla přece jen přeháňka.

Kanadská Říše Divů

Canada's Wonderland je největší zábavní park v Kanadě se spoustou horských drah, které správný PC gamer zná ze hry RollerCoaster Tycoon. Pro Kubu naprosto srdcová záležitost, kde ani ten strach z výšek nebyl vidět a poznat, protože zažít počítačovou hru z dětství na vlastní kůži je něco nenahraditelného a nezapomenutelného. V parku se můžete svézt na šestnácti různých horských drahách, v čemž se tento park drží na druhém místě na světě. A když píšeme různých, tak opravdu myslíme různých. Na jedné sedíte s visícíma nohama, na druhé ležíte hlavou dopředu, třetí se kodrcá, jako by se měla každou chvíli rozpadnout apod. Jak jsme psali na začátku, neradi bychom spoilerovali, protože každá dráha skýtá nějaká překvapení, která se prostě nemůžou prozradit. Ale opravdu nelžou, každá horská dráha je úplně jiná.

Kromě toho všeho však v parku najdete i vodní svět, který už byl však na podzim zavřen, velmi nápaditý dětský svět, dinosauří svět a měsíc před Halloweenem také strašidelný svět. Spousta stánků, giftshopů (protože ty jsou prostě úplně všude), jídla, pití a uměle vybudovaná hora s velkým vodopádem a dvěma horskými dráhami uvnitř. Prostě jedinečný zážitek. Za jeden den Kuba s Barčou stihli sjet 13 horských drah. Nebýt bolení hlavy ze všech těch otřesů a zhruba 1,5 hodinového zpoždění kvůli MHD, sjeli by všechny

Co bychm však chtěli dodat je cena. U tohoto parku se platí pouze za vstup (a samozřejmě za občerstvení atd.), ale nikoli za atrakce. Téměř všechny atrakce až na pár výjimek jsou zdarma. To hlavní, tedy horské dráhy jsou všechny zdarma. Roční vstupenka s neomezeným vstupem stojí i s DPH zhruba 80 CAD, v přepočtu na české Koruny, tedy asi 1600 CZK. Když se podíváme na českou pouť v Hronově, kde stojí v průměru jedna jakákoli atrakce 80 Kč, ne-li více... Opravdu nepochopitelné... Denní vstupenku do Wonderlandu pořídíte zhruba za 25 CAD, tedy zhruba 500 Kč. Za takovou cenu se v ČR podíváte na šest jakýchsi atrakcí... Bohužel, taková je realita... A to jsme nezmínili hodinový plat v ČR a v Kanadě...

Tedy, dnes trochu delší, ale přeci jen, po takové době se není čemu divit. Příště snad dříve se těště na další díl z cyklu Zkanaduj se... Pravděpodobně o jednom z nejlepších cirkusů na světě.