Předvánoční snídaně a večeře

Ještě asi nemá cenu psát o Vánocích v Kanadě, přeci jen ty Vánoce ještě neproběhly. Ale dá se napsat o předvánočním období, vánočním večírku v práci a velmi nezvyklé snídani. Krom toho v Kanadě už probíhá jakási zima a sníh a mlhy a zima a vítr a všechno, co k tomu patří, takže na daleké výlety do přírody se vyráží tak možná umrznout, pokud máte zájem. Dnes to pojmeme klidně bez hloupých vtípků, odpočinkovou, vyprávěcí formou především faktické povahy.

Je jeden velký rozdíl mezi předvánočním obdobím v ČR a v Kanadě. A to je Halloween. Pokud někdo chodíte po Praze, nebo možná i v ostatních velkých městech, začnete registrovat už na přelomu září a října vánoční výlohy, slevy, vánoční výrobky obohacené mikulášskou nadílkou, vánoční produkty, akce, prostě vánoční marketing. To v Kanadě jaksi nehrozí, protože koncem října je zde Halloween, kde se všichni převlíkají za něco, co nejsou, jako blázni (doslova). Je to prostě jeden obrovský maškarní ples po celé zemi (nepochybně). I z Halloweenu se však stává vývozní artikl severoamerických zemí a do ČR se pomalu začíná rozšiřovat tahle hrůzostrašná paráda, ovšem doufejme, že v ČR budeme i přes tlak globalizace stále věrni dušičkám a jejich hloubce. Vánoční akce zde začínají ale v podstatě den po Halloweenu, z kterého se okamžitě stane dávná minulost.

Vrchol předvánočního času pak přichází na Černý pátek (Black Friday), který jako většina bláznivých "svátků" má původ v USA. Je to pátek před první adventní nedělí, kdy začíná ten pravý předvánoční čas a především předvánoční nakupování veškerých možných dárků. Na Černý pátek jsou totiž všude slevy a před obchodními centry šílení lidě stojí fronty, nakupují jako blázni hlava nehlava, bratr nezná bratra. Postupně se tento den vyvezl za hranice USA ani ne tak díky iniciativě USA, ale jako spíš kvůli tomu, že spousta Kanaďanů odjela tento den nakupovat do Spojených států a spousta obchodníků si řekla, že takhle to dál nejde. Tak se zavedl jakýsi Černý pátek i v Kanadě. Mimochodem Černý se mu říká proto, že údajně (dejme tomu, že je to jedna ze všech možných verzí) se obchodníci poprvé za rok nacházejí v černých číslech. Připadá mi to trochu přitažené za vlasy, jiná legenda vám řekne něco jiného atd. Stačí se podívat. Ovšem vzhledem k objemu utracených peněz americkými a kandskými zakázníky jsou snad úplně všechny obchody tento den v nejvyšších černých číslech za celý rok. A hned na to začíná advent. Adventní věnec se v Kanadě opravdu sehnat nedá (alespoň Kuba s Barčou na žádný nenarazili). Takže si ho prostě vyrobíte sami, pokud chcete. A podle české tradice si zapalujete každý týden svoji svíčku. Ovšem v Kanadě je toto období především o firemních vánočních večírcích a uzávěrkách celého roku.

Když pak děláte v relativně rodinné, přátelské firmě, jakou Steam Whistle nepochybně je, zjistíte, že nejsou ti šéfové tak úplně na hlavu a nejdou jen po zisku, zisku a zisku. Ale zjistíte, že pro vás připraví celopodnikovou snídani, kde se sejde v podstatě celý personál (včetně obchodních zástupců a prodejců z druhého konce země, který je o dvě časová pásma dál než Toronto), nejenže si zde vychutnáte kanadsko-anglicko-americké snídaňové menu formou bufetu zadarmo, protože to platí firma, ale k tomu všemu vám ta firma platí klasickým hodinovým platem dobu, kterou na té snídani strávíte. Samozřejmě, že je ta snídaně spojena s prezentacemi toho, jak je firma super, co všechno se za celý rok povedlo, jak se zvedl podíl na trhu apod. A opravdu toho není málo, takže tam strávíte třeba i tři hodiny. Všichni organizátoři veškerých akcí vám povypráví příběh (nehustí do vás jenom informace a fakta a procenta a čísla), jak se co dělalo, takže se i bavíte, smějete, prostě paráda a najednou vám to uteče jako voda a je po snídani. A hned další den vás čeká vánoční super párty.

Vánoční párty je opravdu převážně chlastací akce, to se asi jinak napsat nedá. Ovšem krom toho je její první polovina ukázkou toho, že každý může být tvůrcem zábavy. Na párty, kde byli Kuba s Barčou se předávaly ceny za pět, deset a patnáct let práce pro firmu, prezentovaly se vtipné fotografie zaměstnanců, videa s nejlepšími zážitky ve firmě a především s tím, že každý ze zaměstnanců může vystoupit s nějakým hudebním, tanečním, nebo jakýmkoli jiným číslem a ukázat, co umí. Firma neutratí ani korunu navíc za pozvání nějekých známých umělců a přesto se všichni skvěle baví. Tady se asi nejvíc ukázala nebojácnost a bezprostřednost Kanaďanů, kteří nic neřeší, prostě přijdou na podium a něco předvedou, všichni je odmění hlasitým potleskem, protože je to baví a když pak vidíte některé zpěvačky, co na tom podiu vytváří, když zazpívají těžkou Amy Winehouse naprosto bez chyby a naprosto čistě, říkáte si, jak ohromná je tam asi konkurence umělců. To vám jen potvrdí fakt, že spousta muzikantů, co dělá v takové firmě na lince, jezdila (nebo ještě jezdí) s kapelou do Evropy na turné, po Kanadě na turné, v USA na turné, všude na turné... A přitom dělají dělnickou práci, protože i když jedou na takové turné, neuživí je to... Když pak přijede do Čech kapela ze severní Ameriky, ve většině případů bývá za hvězdu. Jenže v Severní AMerice ve většině taových případů je to průměr, nic výjimečného. Inu, to bylo lehké odbočení od samotného večírku. Po pěti hodinách alespoň trochu regulované zábavy se přechází k té neregulované, anarchistické zábavě, o které si každý může udělat obrázek sám. Samozřejmě je to s večeří včetně předkrmů formou fingerfoods a aperitivu, samotnou večeří s luxusní tabulí, dezertíkem a hlavně nejlepším oblečením, které doma každý najde.

Nakonec bychom rádi připojili video (Kuba teda nestihl natočit úplný začátek) jednoho vystupujícího z pivovaru.

A na úplný závěr bychom vám všem chtěli popřát s Barčou Veselé vánoce, krásné, poklidné svátky bez zbytečných stresů, hodnou rodinu, odpočinkové volno a v Novém i novém roce spoustu úspěchů, radostí, štěstí, pevného zdraví, prostě krásný život. Mějte se krásně a pokud ne mezi svátky, tak určitě znovu napočtenou v novém roce v dalším dílu našeho cyklu Zkanaduj se...

Není všechno zlato, co se třpytí - 2. díl

Další věc, abyste v Kanadě mohli fungovat je sehnání bankovního konta a telefonního čísla. Jenže vy jste přijeli s telefonem prodávaným v Evropě, takže pokud chcete rychlý internet v mobilu, musíte opravdu hodně hledat, protože mobilní internet tu drtivá většina mobilních operátorů vysílá na jiných frekvencích než v Evropě a váš telefon není technologicky schopný tyto frekvence přijímat, takže většinu času jste na super pomalém EDGE. Bankovní konto není takový problém, situace je zde podobná jako v ČR, tedy někde platíte poplatky, jinde je zase neplatíte, opět strávíte několik okamžiků nad vybráním té správné banky. Co je ovšem naprosto pozadu jsou bankovní převody. Ty v Kanadě prostě neexistují. Pokud si chcete převést prostředky z ČR, není to takový problém (zaplatíte nějaká procenta za převod, když ale převádíte spoustu peněz, není to nic likvidačního), opačným směrem to ale jde velmi těžko a mezi kanadskými konty nepřevedete nic. Funguje tu něco jako "E-mail my money", což je podle mého názoru velmi nebezpečné, takže s převody to tady je nic moc. Další věc je internetové bankovnictví. To tu sice tak nějak funguje, ale od strejdy jsem se dozvěděl, že je to záležitost posledních několika let a v podstatě v běžném provozu vám slouží jen ke kontrole finančních prostředků. Osobně tam téměř nechodím, kdežto v ČR jsem ho využíval téměř denně.

Když už tedy máte byt, telefonní číslo a bankovní konto, nezbývá vám než sehnat práci. To není nikterak těžké, holt musíte pár pohovorů projít, někde se vám ozvou, někde ne, tak to už ale v životě chodí. Do práce však musíte nějak jezdit. Využijete teda MHD. Některé zastávky vypadají jako v ČR, tedy bouda, v ní lavička a je to, o metru nemluvě, to je principielně stejné snad v každém městě. Ovšem většina povrchových zastávek (autobus, tramvaj) je prostě na křižovatce, označené jsou jen jednou lehce přehlídnutelnou, polepenou, umělohmotnou deskou, která označuje zastávku. Nic jiného. Často tam nenajdete ani čísla spojů, která tou zastávkou projíždí a s jízdními řády se můžete rozloučit úplně. Byl jsem v několika velkých městech, ale spolehlivější a přehlednější MHD než v Praze jsem snad nikde neviděl. Abyste se dozvěděli, kdy vám něco jede, musíte využít internet doma, případně aplikaci v mobilu s připojením na internet. A ty ještě někdy taky nefungují úplně spolehlivě. A abych nezapomněl, v neděli vyjíždí první metro kolem deváté hodiny ranní z konečných stanic.

Abyste se na nějaký ten rychlý internet dostali aspoň doma, potřebujete provozovatele. V podstatě všechny velké firmy vám dají rychlý internet přes kabel, ale pokud si nezaplatíte ten nejdražší tarif, jsou u všech dalších tarifů limity na stahovaná data. Pro člověka, který přijede z ČR, je to docela rána. V tomhle je Kanada taky trochu pozadu. Pokud si pořídíte Netflix za 10 CAD měsíčně, abyste se mohli dívat na spoustu seriálů a filmů, musíte si hodně připlatit na internetu, případně si všechny "show" pouštět v nejnižší kvalitě. Na internetu najdete nejednu diskuzi stěžující si na omezování stahování dat v Kanadě.

Když už ale tohle všechno máte zařízené, chodíte do práce, potkáte se také s různými lidmi. Tihle všichni Kanaďané vám připadají přátelští, milí, akční atd. Připadáte si jako v sedmém nebi, jenže po pár týdnech tohle nadšení lehce opadne. Ano, přátelští a milí všichni jsou, ale jaksi "naoko". Tady, nejspíš podobně jako v USA, pochopíte význam slova neupřímnost. Těžko se to vysvětluje, to se musí zažít, ale i když se vám zdá, že je to všechno super, ti lidé tady vlastně si vás drží dost od těla, vlastně si drží všechny od těla. I když se Kanada pyšní multikulturností, ve skutečnosti to není zas taková sláva. Odpovídá tomu i nařízení vlády vydané letos v červnu, velmi striktně omezující zaměstnávání naměstnanců z cizích zemí na nižších neodborných postech. Krom toho se ke všemu staví lidé strašně nadšeně, pokud ale přijde na věc, vlastně "se jim to nehodí", nebo "to nejde" apod. Nechci ukazovat prstem. Vidíte pak často tu tenkou záclonu přetvářky mezi lidmi (ani ne mezi námi a Kanaďany, ale i mezi "Kanaďany" samotnými - uvozovky proto, že se často jedná o lidi, kteří se sem přistěhovali na popud rodičů v útlém věku apod.). Někdy je vám to holt líto a někdy to není moc příjemné.

I přes tohle všechno je tu ale fajn, a i když to teď vypadá jako jedna velká hrouda špíny naházená na Kanadu, pořád je jen jedna a nemůže se rovnat se všemi pozitivy, které tu můžete nasbírat a vidět. Udělejte si obrázek sami. :-)

Není všechno zlato, co se třpytí - 1. díl

Tento článek napíšu v první osobě, protože i když si myslím, že by se Barča minimálně pod část z něj podepsala, přesto bych za ní nechtěl mluvit stoprocentně.

Jak se všeobecně ví, údělem kteréhokoli publicisty včetně komentátorů je jakási nevole vůči němu pocítěná ze strany čtenářů (potažmo i posluchačů a diváků). Není s podivem, přeci jen kterýkoli komentátor musí prezentovat svůj subjektivní názor a ten samozřejmě ne úplně každému nesedne. Abyste chápali, celý tento blog je v podstatě komentářem, tedy naším subjektivním pojetím Kanady, přesněji Toronta a různých několika míst mimo Toronto. Takže někteří se mnou dnes třeba nebudou souhlasit, někteří už nesouhlasí delší dobu, ale my se s tím smíříme. Tudíž i vy, nesouhlasící, se s tím holt budete muset smířit. :-)

Titulek asi vystihnul naprostou podstatu dnešního příspěvku. Vím, že jsme ve všech těch předchozích článcích vychválili Kanadu do nebes, dokonce se mi doneslo, že po přečtení několika z nich nejeden řekl, že "jedem do Kanady hned", ovšem nikdo, nic a nikde to není tak úplně dokonalé, jak by se na první pohled mohlo zdát. I v Kanadě narazíte na několik (naštěstí ne spoustu, to bychom tady asi nebyli) skutečností, které se vám úplně nebudou zdát a nebudou se vám líbit. Začneme ale pěkně popořádku.

V první řadě to jsou počáteční finance a vklady. Musíte koupit letenku, zaplatit poplatky ambasádě Kanady, zaplatit poplatek za doklady v ČR, za překlady apod. V ČR i po dvaceti pěti letech od Revoluce stále někteří spoléhají na to, že za ně někdo něco zařídí a že jim někdo dá něco zadarmo. Pořád si nějak nemohou zvyknout na to, že se musí o sebe postarat sami. My jsme v Kanadě na Working Holidays Visa, ke kterému samozřejmě potřebujete spoustu papírů, nějaké doklady a překlad svého trestního rejstříku, takže musíte chodit po Praze, čekat na vyřízení, být napnutí, honit čas a všechno zařídit. Ale jak se to říká, bez práce nejsou koláče. A když tu práci uděláte, koláče jsou obzvlášť sladké. Další finanční položkou je samozřejmě pojištění. Takže ještě než vůbec odjedete do Kanady vydáte zhruba 20 000 Kč jen za to, abyste tam vůbec mohli.

Pak do Kanady přijedete a musíte sehnat byt. Shánění je samo o sobě časově velmi náročné, finančně ani tolik ne, ovšem té práce je kolem toho spousta. Když byt nakonec seženete (o podvodnících na craigslist apod. jsem psal již v předchozích dílech, takže asi nemá cenu se k tomu vracet), musíte složit zálohu v podobě prvního a posledního nájmu, což je zhruba 60 000 Kč za celý byt. No, a už jste téměř na 80 000 Kč, a to jste ještě nesehnali práci a jste v Kanadě jen pár dní. My to měli o hodně lehčí právě kvůli mému strýčkovi, ale o tom jsem už taky psal minule a navíc tenhle článek má být spíše negativní.

Vodopády a Říše divů

Následující dva výlety jsme se rozhodli zprostředkovat vám v jednom příspěvku. I proto trvalo déle než obvykle zveřejnění nového článku. Je to především proto, že někteří z vás jsou ti šťastní a přijedou a zrovna u Wonderlandu bychom neradi vypisovali nějaké spoilery, takže Wonderland bude hodně ve zkratce (přeci jen se tam něco napsat dá) a tudíž by to nestačilo na celý článek.

Niagárské vodopády

Naši dva mladí hrdinové se jednoho krásného dne vydali na cestu za úžasným přírodním divem. Tedy, rozhodli se vlastně už docela dlouho předtím, protože objednávali jízdenky od Megabus.com, aby jízda vyšla pěkně levně. Takže nakoupili, čekali 14 dní na ten krásný den, sbalili si saky paky a jelo se. Výlet to byl pěkný. Možná by byl dokonce ještě hezčí, kdyby třeba vůbec nepršelo... No, o tom více později. Když přijedete na autobusové nádraží ve městě Niagara Falls, jste na půli cesty mezi Whirlpoolem a samotnými vodopády. Vzhledem k tomu, že jsou obě vzdálenosti tak nejméně kilometr, docela se podivujete, jestli nějaký Kanaďan vůbec takovým autobusem jezdí (tento spoj jezdí trasu Toronto-Buffalo, takže jestli takovým spojem jezdí Američan, je snad ještě více k nevíře). Přeci jen v zemi, kde se dá až k hrobu (opravdu nekecáme, Kuba to viděl) dojet autem, se moc neočekávají velké pochůzky. Inu, pro naše hrdiny to byla příjemná sobotní bezstarostná procházka.

Nejdříve se tedy vydali k Whirlpoolu. "Vidíš, je docela hezky, neprší, trochu se to zatáhlo, ale to bude v cajku", říká Kuba Barče. Jasně, určitě to bude v cajku, přeje se v duchu. Whirlpool, tedy vír, je opravdu kolosální, od Vodopádů k němu plyne řeka přes ohromné peřeje. Při pohledu na tyto peřeje se vám opravdu tají dech, neboť mají jednu velmi zvláštní vlastnost. Připadá vám, že jsou časově zpomalené, jako když zpomalíte film. Prostě na těch peřejích musí čas plynout pomaleji. Prstě radost pohledět, zvlášť po měsící a půl stráveném ve velkoměstě oceníte pořádný kus přírody. Nad Whirlpoolem jezdí lanovka (na takových dvou slabých lankách, "na kterou prostě může vlízt jen magor a sebevrah", myslí si Kuba strachující se výšek). No, kdo přijede, pozná. Teď se ale vydáme zpět na to hlavní, kvůli čemu se sem vlastně jelo. Mraky mezitím odešly, slunce vysvitlo.

Než se došlo k Vodopádům, zatáhlo se opravdu fest a začlo kapat. "To je v cajku, psali, že mají být lehce přeháňky", říká Kuba Barče. Tyvole, to je předpověď jak v Čechách, fakt se těším, až se v tom autobuse budem sušit, myslí si v duchu. Jak popsat Niagárské vodopády? Tak zavřete oči... Počkat, to vlastně ne... Sežeňte si kamaráda, sourozence, či jakoukoli další osobu, ať vám to čte nahlas a pak teprve zavřete oči. Když se blížíte, začíná to kolem dunět. Sice kolem vás projíždí jedno auto za druhým, zvuk Niagárských vodopádů je nezaměnitelný. Čím víc se blížíte te vodní spoušti, tím více vás pohlcují, až je spatříte. Hledíte na tu pořádnou masu vody, která padá z několika desítek metrů a tříští se o ohromné balvany. Vodní tříšť stoupá snad dvakrát výše než samotné vodopády začínají (pokud dobře fouká) a vás občas lehce osprchují. Jelikož však mezitím začlo vydatně pršet, nepoznáte, co je vlastně voda z řeky a co z nebe.

Inu, když už tam jednou ale jste, musíte zajít na loď, která vám vodopády zprostředkuje naživo a velmi zblízka. O lodi bychom opět neradi spoilerovali, takže jen napíšeme, že je to naprosto skvělý. A především, přeci jen jste na americkém kontinentu a ve filmech z těchto končin tleskají davy při veselých událostech. To si takhle Kuba s Barčou čekají, až vystoupí lidé z lodi a jeden z nich zvolá: "Hey, tihle dva si na lodi slíbili, že spolu budou do konce života", přičemž spatříte nevěstu i ženicha a všichni čekající začnou tleskat. No, prostě jako ve filmu.

Když procházíte kolem toho úžasného úkazu, prostě si vás získá. Nevíte proč (vždyť je to přece jenom voda, která padá ze skály, nic jiného se tam vlastně neděje), ale nemůžete se vynadívat, nemůžete přijít na to, co vás na tom tak láká. Ovšem vše jednou musí skončit, a když máte hlad, musíte se holt otočit a zajít na něco dobrého k snědku. Tak vejdete do ulice, která by se asi dala nazvat puberťácky "Awesome Street", ovšem česky "Ulice hrůzy". Clifton Hill (oficiální název) je ulice, která překypuje kýčem, amerikanismy a spoustou atrakcí pro děti i dospělé, které nějaké vodopády nezajímají (kvůli nim přece na Niagara Falls nepřijeli). Tahle zrůdnost opravdu nedělá Vodopádům dobré jméno (proto taky na žádné pohlednici z Niagara Falls není vidět snad ani kousek). Ale když už tady Kuba s Barčou jednou jsou, na jednu atrakci se vypraví. Jako nejmenší zlo vypadal Guinnessovo muzeum rekordů. Inu, to, co najdete tam, ale najdete kdekoli na internetu, vzhledem k tomu, že celé muzeum je založené na velmi laciných replikách (ani ne v odpovídající velikosti) a spoustou textů.

Vodopády tedy dopadly vcelku fajn, až na to, že od příchodu k vodopádům až v podstatě do konce dne nepřestalo pršet... Jasně, to byla přece jen přeháňka.

Kanadská Říše Divů

Canada's Wonderland je největší zábavní park v Kanadě se spoustou horských drah, které správný PC gamer zná ze hry RollerCoaster Tycoon. Pro Kubu naprosto srdcová záležitost, kde ani ten strach z výšek nebyl vidět a poznat, protože zažít počítačovou hru z dětství na vlastní kůži je něco nenahraditelného a nezapomenutelného. V parku se můžete svézt na šestnácti různých horských drahách, v čemž se tento park drží na druhém místě na světě. A když píšeme různých, tak opravdu myslíme různých. Na jedné sedíte s visícíma nohama, na druhé ležíte hlavou dopředu, třetí se kodrcá, jako by se měla každou chvíli rozpadnout apod. Jak jsme psali na začátku, neradi bychom spoilerovali, protože každá dráha skýtá nějaká překvapení, která se prostě nemůžou prozradit. Ale opravdu nelžou, každá horská dráha je úplně jiná.

Kromě toho všeho však v parku najdete i vodní svět, který už byl však na podzim zavřen, velmi nápaditý dětský svět, dinosauří svět a měsíc před Halloweenem také strašidelný svět. Spousta stánků, giftshopů (protože ty jsou prostě úplně všude), jídla, pití a uměle vybudovaná hora s velkým vodopádem a dvěma horskými dráhami uvnitř. Prostě jedinečný zážitek. Za jeden den Kuba s Barčou stihli sjet 13 horských drah. Nebýt bolení hlavy ze všech těch otřesů a zhruba 1,5 hodinového zpoždění kvůli MHD, sjeli by všechny

Co bychm však chtěli dodat je cena. U tohoto parku se platí pouze za vstup (a samozřejmě za občerstvení atd.), ale nikoli za atrakce. Téměř všechny atrakce až na pár výjimek jsou zdarma. To hlavní, tedy horské dráhy jsou všechny zdarma. Roční vstupenka s neomezeným vstupem stojí i s DPH zhruba 80 CAD, v přepočtu na české Koruny, tedy asi 1600 CZK. Když se podíváme na českou pouť v Hronově, kde stojí v průměru jedna jakákoli atrakce 80 Kč, ne-li více... Opravdu nepochopitelné... Denní vstupenku do Wonderlandu pořídíte zhruba za 25 CAD, tedy zhruba 500 Kč. Za takovou cenu se v ČR podíváte na šest jakýchsi atrakcí... Bohužel, taková je realita... A to jsme nezmínili hodinový plat v ČR a v Kanadě...

Tedy, dnes trochu delší, ale přeci jen, po takové době se není čemu divit. Příště snad dříve se těště na další díl z cyklu Zkanaduj se... Pravděpodobně o jednom z nejlepších cirkusů na světě.

Všude samý Číňan...

 Konečně vám můžeme vyprávět příběh o čtvrti, jež je obklopena různými polopravdami, omyly a mýty. Je to část města, která nemůže chybět snad v žádné videohře z městského prostředí, oblast, kde jsou ceny nízké jako při výprodeji v Kauflandu, čtvrť, kde je jeden jak druhý a kam jednoznačně chodí nakupovat čeští romové. Někteří z vás už možná tuší, jiní už ví... Ano, je to Chinatown.

Kuba s Barčou už po několika vydělaných milionech nevěděli, co s nimi, tak se rozhodli, že vykročí tou pravou nohou do dalšího tajemného světa, který Toronto nabízí. Vyrazili do Chinatownu, aby se nasáli další multikulturu, kterou se Kanada tak pyšní. Že jste vstoupili do Chinatown nepoznáte podle nějaké cedule "Welcome", ale podle toho, že mají najednou všichni "zavřený" oči, kteří navíc vypadají všichni téměř stejně a názvy všech kamenných obchodů včetně bank nejprve v čínštině (alespoň se to předpokládá, přeci jen asijské znaky jsou pra laika všechny stejné) a teprve potom v angličtině. Kuba s Barčou se rozhodli, že půjdou jen po té jedné hlavní ulici. Byla sobota, všude plno lidí, ale stejně, jde o zážitek a o poznání. Samozřejmě, zvyklí z českých luhů a hájů a domovských tržnic, věděli, že asiati nepochybně umí obchodovat. No, aby ne. K prodeji totiž nepotřebujete kamenný obchod ani stánek. Stačí přece auto a parkovací místo. Zaparkujete na lukrativním místě, pověsíte ramínka a další zboží kamkoliv, kde to na dodávce bude držet a už to jede. Inu, takhle se podniká. Kdo nemá na auto, může v Chinatown koupit skútr. Ten prosím v této čtvrti stojí průměrně mezi 700-1300 CAD. Při nejnižší mzdě si na takový skútr můžete vydělat za necelé dva týdny.

Samostatnou kapitolou, která Kubu utvrdila v tom, že opravdu nebude nakupovat jídlo v kterémkoli obchodě v Chinatown je kamenný obchod s potravinami. Copak o to, levné to je, ale některé potraviny pocházejí ze zemí jako Thailand, Vietnam apod. a pár jich je z USA, i když v Kanadě, potažmo pak v provincii Ontario, kde se nachází Toronto, existuje velká spousta lokálních farmářů, od kterých berou potraviny i normální markety. To je první věc, která by člověka mohla odradit od takového nákupu. Ale především pak velmi "hygienické" skladování. To je přece v pohodě, že na jednom regálu mám otevřené jídlo a hned nad ním vystavuju mycí prostředky. Kdo ví, jak to uchovávají ve skladu. A že nekteré ryby jsou jen tak na vzduchu o teplotě pokojové a vyšší úplně bez ledu, chladu a tak, to je tady taky vcelku normální. A copak, vždyť je to jedno, že do lékárny musíte projít skrze veškerá možná potravinářská odvětví jako nudle (ano, i to by se v obchodě dalo brát jako odvětví), zelenina, ovoce, maso... Prostě pohodička. Pak se člověk nemůže divit, že standardní barva banánů, které se tu prodávají, je černá (ano, čtete dobře, černá!!!). Inu, opravdu, tady Kuba nakupovat jídlo, natož pak léky, nebude. Kromě tohohle všeho je jeden společný znak, který spojuje všechny obchody od giftshopu přes oblečení a potraviny až po ty léky. A to je naprosto jedinečný zápach.

Inu, tak takový je Chinatown na první pohled. Určitě bychom nechtěli, abyste měli o Chinatown špatné mínění, je to rozhodně zajímavá čtvrť s restauracemi, oblečením a giftshopy, kde jsou modely letadel Airbou (jednoznačně originál) a ovladače na herní konzoli WLL (asi od firmy Nunteno). Je to exotická čtvrť a určitě se tam naši dva mladíci ještě několikrát vrátí. Minimálně proto, že hned na začátku Chinatown (pokud jdete od jezera) je naprosto jedinečný burgerový fastfood A&W, kde dělají ještě lepší hamburgery než "U Negra" v Hradci Králové, Colu vám nalévají do sklenice s uchem a dostanete zde cibulové kroužky, které jsou větší ve skutečnosti než na obrázku (ano, jde to). Takže příště nejspíše o jedno z nejkrásněších přírodních divů Ontaria (možná i Kanady) a o tom, jak úžasně se dá pokazit jeho okolí. Nechte se překvapit dalším dílem z cyklu Zkanaduj se...

Konečně bydlíme

Vzpomínáte, jak Kuba s Barčou zhruba před čtrnácti dny měli rozjednaný jeden byt? Ano? Tak z toho sešlo. Asi den před předávkou klíčů totiž z paní domácí vylezlo, že vlastně bylo ještě hodně zájemců před nimi a že to sice věděla, ale bla bla bla. Inu, jak se však ukázalo všchno špatné je k něčemu dobré. V tomto případě to bylo k něčemu vynikajícímu až excelentnímu.

Hlavní zásluhu na tom však má Kubův strýc Marek a jeho pohotové jednání. Rozjelo se jednání na více frontách a nesázelo se tudíž jen na jednu kartu. Jednalo se s Asiatem, černoškou a ještě-kýmsi, prostě typickými Kanaďany. Asiat neodpověděl a ještě-kdosi také vypadl, takže souboj samozřejmě nakonec vyhrála černoška. Jakási dobrá duše Marscha - realitní agentka - naprosto zadarmo zprostředkovává byty pro nájemníky s náhledem bytu na YouTube. OK, nelze projít osobně byt, nedá se nic dělat, Kubovi to připadá lehce podezřelé. Každopádně z rozhovoru s Marschou vyplyne, že byt ještě není k dispozici, bude k dispozici 2. září, kdy se majiteli předají klíče a teprve tehdy se do samotné bytové jednotky může vstoupit. Dobře, tak tedy ano, sepíše se smlouva na určitou měsíční částku a jedeme. Je potřeba dodat šeky na celý rok (bankovní převod? Ten tu prosím v Kanadě neznají, a pokud znají tak za velmi draho), z toho jeden certifikovaný (ověřený - jako když platíte kartou v hotelu a banka ihned zablokuje zálohu na určitou dobu, než ji hotelu zprostředkuje, aby byla jistota, že na tom účtu peníze jsou) na první a poslední měsíc nájmu, dále pojištění bytu, klíčů atd. "Za všechno musíme poděkovat strýčkovi Markovi", zmiňuje Kuba. Všechny papíry se teda dají dokupy a přijde předání bytu.

Při předání se Marscha vůbec neukáže. Zato existuje další člověk jménem Wayne, který zastupuje majitele (narozdíl od Marschy, která zastupovala nájemce), ten předá klíče, podepíšou se papíry a hurá, může se bydlet. Kanaďan by samozřejmě v takové budově nebydlel. Na chodbě ve 25. patře (kde se byt nachází) jsou ještě provizorní světla, není položen koberec (ano, koberec, čtete dobře) výtah je sice ultrarychlý, ale kabina je vykládaná dřevotřískou, klika od místnosti na odpad je obalena izolepou, pravděpodobně se ještě bude malovat. Samozřejmě se začíná sepisovat seznam věcí, které nejsou dodělány v bytě, jenže to jsou takové maličkosti, že nikomu v bydlení a hlavně žití v podstatě nepřekážejí. Takže byt předán, smlouvy podepsány, jde se stěhovat. Opět zde patří velký dík Romče a Markovi za poskytnutí základního vybavení včetně matrace a piva. Stěhování je samozřejmě legrační hlavně v tom, že musíte zamluvit nákladní výtah a s veškerými věcmi musíte zadem, protože přes lobby (ano, přes lobby, kde jsou gauče a hlídač 24/7) se stěhovat nesmí. Dobrý, nevadí, bydlí se, nastěhuje se to zadem.

A teď přišlo to hlavní. Kuba s Barčou poprvé vstoupili do bytu, který spolu budou sdílet aspoň ten jeden celý rok. Ze všeho nejvíc je uchvátila kuchyně a potom ten bonusový výhled z balkónu. Bytový mrakodrap (celkem 29 pater, zhruba standard, mírný podprůměr) je umístěn v samotném Downtown, tedy v největším centru Toronta. Je od něj pěšky!!! 15 min. na CN Tower, 10 min. na baseball, 25 min. na NHL a hlavně 15 min. do práce našich dobrodruhů. Prostě lepší umístění si nemohli přát. Přitom je nájem za takový byt s tímto umístěním na cenové úrovní bytů, které jsou vzdálené zhruba 30 min. MHD!!! od Downtown. Nic by se ale neuskutečnilo bez naprosto jedinečné pomoci Marka a Romany, za to opravdu děkujeme (snad mi v tomto případě čtenáři odpustí tu první osobu :-). A k tomu jako úžasný bonus úžasný výhled na jezero a zbytek Downtown (fotky v průběhu článku, případně ve fotoalbech na Zonerama a Facebooku). Prostě radost. Nakonec stačilo jen zařídit internet a později snad i televizi (uvidíme podle prvních měsíčních účtů), aby se naši Češi mohli koukat na všechny ty seriály jako The Simpsons, Once Upon a Time atd. pěkně v premiérovém provedení.

Tedy už víme, že naši mladíci chodí do práce, bydlí a začínají žít. Postupně pronikají do tajů kanadského života a v dalších článcích už se taky trochu dozvíte něco z výletů a možná první zkušenost s detektorem požáru (když to nezapomenu). :-)

Nakonec, ale ne v poslední řadě, bych chtěl ještě jednou opravdu i na tomto blogu poděkovat strýčkovi Markovi a jeho ženě Romaně za veškerou pomoc, kterou nám poskytují. Opravdu můžu konstatovat, že kdyby tu Marek nebyl, hodně těžce bych se do této země odhodlával odjet.

Začínáme s prací

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady.

V České republice se stále mluv o tom, jak jsou lidé líní a nic nechtějí dělat... Dá se vlastně říci, že v ČR je to vcelku s prací vlastně dost zvláštně postavené na hlavu. Když totiž člověk maká málo, je to "lenoch", "nemakačenko", nebo "Lukáš" (především pro Kubovy spolužáky ze střední). Když pak ale maká opravdu hodně (například podniká a věnuje podniku všechno) a tím pádem díky tomu často má hodně peněz, je to "blbeček, který si myslí, že je nejlepší na světě a že všechno zná", "pracháč" (v tom špatném slova smyslu) a "ten, co si to nezaslouží", či dokonce "kdoví, kde k těm penězům přišel". Holt, nemůžete makat hodně, ani málo, ale makat musíte. Tak co teda jako dělat? No, ale nechme Čechy stranou, blog je o Kanadě, tak tedy něco málo o práci v Kanadě.

Už jsme se dozvěděli, že Kuba s Barčou začínají život pracujícího lidu, budujícího vlast. V Kanadě. Po přečtení předchozího odstavce se dá vyvodit více závěrů, jeden z nich však je, že pokud nemakáte, jste pro většinu české populace břídil. V Kanadě je to jaksi opačně. Pokud vůbec makáte, jste blázen...

Nejdřív něco k popisu práce, co vlastně Kuba s Barčou dělá. Vzhledem k tomu, že pracují v pivovaru, momentálně (za první týden) mají dvě činnosti, které se střídají. Buď "flaškárna", kde vyndávají použité lahve z krabic na pás, nebo "lunchroom" (ano, není to sranda, opravdu se maká v místnosti, kde se všichni zároveň jí), kde se pracuje na promo akci, kdy k otvíráku přiděláte cedulku a spojíte řetízkem. Obě činnosti jsou jednoduché, člověk nad tím nemusí vůbec přemýšlet, prostě manufaktura.

Podíváme se nejdřív na flaškárnu, tam toho je přece jenom méně. Naprosto zajímavá je věc, že i přesto, že je to v podstatě továrna, dělnická práce, je v personálu drtivá většina mladých lidí. A krom toho se všichni usmívají, baví se mezi sebou, rámus nerámus. Všichni se vám představují jménem, skoro by člověk řekl, že to tam funguje jako jedna velká rodina. Krom toho se pak dozvíte o jednom ze zakladatelů, že si pamatuje jména všech svých snad 150 zaměstnanců, se všema si rád pokecá (ostatně jako kdokoli jiný ve Steam Whistle), prostě pohodička, klídeček. A to je právě to. Na lince totiž většina lidí dělá více pusou než rukama. Když to jede, linka nestojí, tak pohoda, no stress, prostě se kecá a kecá a kecá. U toho se teda něco dělá, ale hlavně se kecá. A najednou se linka zasekne. A sakra. Jenže první myšlenka není: "Sakra, co se podělalo?", ale "Tak kam si sednem?" Sice můžem asi přerovnat krabice s lahvemi, aby byly blíž a nemuselo se pro ně sahat tak daleko, ale proč? Vždyť linka nejede, ne? Jiný den zase parádní atmosféra, tak jeden člověk (dokonce jeden z vedoucích pracovníků výroby) vzal hadici na umývání podlahy a totálně postříkal jednu slečnu od hlavy až k patě. Proč ne? Vždyť o nic nejde, všichni (včetně zlité slečny) se smějou, Kuba se směje a říká, jak by to asi vypadalo v Čechách. Prostě pohodička. Na konci směny pak můžete jít se všemi na pivko (podle pravidel pivovaru Steam Whistle má každý zaměstnanec nárok až na tři kousky po směně) zdarma, přitom můžete pokecat s kolegama (pokud jste to nestihli při směně) a prostě pohodička.

Lunchroom, to je jiný kafe. Do jedné krabice naházíte zhruba 300 otvíráků. Za den se dá udělat volným turistickým tempem zhruba 3 - 4 krabice. "Ale Nolan, to je blázen, ten jich udělá třeba 6 za směnu", říká Mike, který obyčejně stihne maximálně jednu. Prostě klídeček. Ale nikdo neodsuzuje nikoho za to, že dělá málo, nebo naopak hodně, všichni spolu povídají, klábosí a tráví čas i mimo práci. A jak probíhá vlastně práce na otvírácích. Zhruba do deseti (zpravidla se začíná v sedm, ale lidé se trousí na půl osmou, na osmou, někdo na devátou) se docela dělá, pak si musíme dát 15 minut pauzu. Po pauze se kecá, potom teda znova otvíráky, přitom se kecá poslouchá hudba, píše se po Messengeru, SMS, ukazují se tam nová videa, co se objevila na YouTube a najednou Kali prohlásí: "Pozor, ticho, začíná moje show", a otevře mobil a začne koukat na nějaký televizní pořad. Prostě klídeček, pohodička. Pořad skončí a je třeba si dát 30 minut pauzu na oběd, po obědě si samozřejmě musí člověk nechat slehnout, takže checkuje Facebook, někdo otevře počítač a prohlíží videa, pak teda zase otvíráky, u toho se ale kecá o všem možném, checkuje se mobil (myslím, že pražské metro je slabý odvar proti tomu, jak se checkuje mobil tady v práci), no a kolem druhé je přece zase čas na 15 minut pauzy na kávičku. Poté se udělá pár otvíráků a jde se domů. Wow, supr, tak máte hotovou tak jednu krabici, když nejste Barča, která jich normálně zvládá tak pět. Teda ono se vlastně nejde domů, buď se jde na Patio, kde si dáte tři pivka slíbená od firmy, anebo (jako ve čtvrtek) jste pozvaní na narozeninovou party, která se koná každý měsíc a slaví se tam narozeniny všech, co je uplynulý měsíc měli. Je tam jídlo, grilovačka, DJ, pivo a spousta lidí ze všech oddělení včetně managementu.

Kuba s Barčou se s okolím seznamují. Kuba nechápe, že ta společnost opravdu takhle může fungovat. Ale ona funguje, dělá dobré pivo, jehož spotřeba se rok od roku zvyšuje snad ve všech regionech, firma vyhrává různá ocenění atd. Prostě pohoda. A jak se tak naši dva mladíci seznamují s okolím, seznámí se s muzikantem, který ve Steam Whistle dělá a ten ji ukáže "americký sen" v praxi. "Já jsem dělal rok jen na lince, dneska jsem i v distribuci a pomáhám na výrobě. Když totiž nežádáš o specifické místo, tak vždycky začínáš na lince. Většina lidí z marketingu začínala tady dole. Dokonce, když se první den dělali otvíráky, lidi z marketingu přišli sem dolů a pomáhali nám s tím." A takhle by to mělo fungovat. Krom toho se dozvídají skvělý tip na dobrou snídani. "Zkuste to někdy, jmenuje se to Mimosa. Dáte zhruba 2/3 šampaňského a 1/3 pomerančového džusu." Jako vážně? Na snídani? Ovšem, když pak Andrew vypráví, že hraje v punkové kapele, možná se není čemu divit, že něco takového zmákne na snídani.

Tak jsme se dozvěděli, jak zhruba vypadá práce v Kanadě z pohledu Kuby a Barči. Samozřejmě se k ní ještě budeme vracet, to se nebojte. Pro dnešek je ale tento díl u konce. Těšte se na další příběhy z cyklu Zkanaduj se...

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady.

První dny

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady. 

 

V minulém díle jsme se dozvěděli, jak se Barča s Kubou dostali do Kanady přes Amsterodam, jak probíhal let, jak úžasný je Amsterodam a jak vlastně probíhali všechny ty kontroly a další oficiality. Už tedy víme, že naši mladí dobrodruzi vstoupili na půdu Kanady, mají SIN a pracovní povolení, takže hurá do systému. Jak se tedy prali s prvními dny před nástupem do práce? Čtěte a zažívejte s nimi kanadské dobrodružství.
Abyste v Kanadě žili, musíte si sehnat byt, práci, telefonní číslo a bankovní účet. A samozřejmě musíte jíst a trochu prozkoumat okolí, i když to už je jakýsi bonus. Takže si tento díl rozdělíme podle těchhle pěkných nutností.

Byt

 

 Shánění bytu, to je sranda asi v kterékoli zemi. V Kanadě však hledání bytu dostává úplně nový rozměr. Samozřejmě naši hrdinové procházeli veškeré inzeráty (především přes Craigslist) již od března. Při prohlížení inzerátů je člověk plný naděje, že jsou "ty byty tak skvělý a krásný" a že "jich je tolik, že za chvíli určitě něco najdeme". Inu, realita vás vrátí zpět na zem a vezme všechny iluze, když zjišťujete, že se blíží odlet a vy ještě týden před dnem D nemáte nic. V tu chvíli vás zachvacuje mírná panika. Každopádně, abychom se vrátili k tomu novému rozměru. Není asi větší koncentrace podvdoníků, kteří chtějí zaplatit předem bez ukázky bytu (což by nebyl problém, protože Kuba má v Torontu strýčka, který je velmi ochotný se vším pomoci, takže veškeré reference a garanci bere na sebe. Tudíž by i dojel na případné místo ukázky bytu.) a veškerých papírů, než právě na zmíněném Craigslistu. A když se pak ptáte policie: "Hej, co se jako děje? Snad jediný, kdo mi odpovídá, jsou podovodníci", a policie odvětí: "A ty se divíš?", docela valíte oči. Každopádně, věříte tomu, že až přijedete do Kanady, něco se určitě najde. Samozřejmě, že se v Kanadě snad už i něco našlo (v době vydání tohoto čísla, je vše stále v jednání, ale něco se opravdu rýsuje). Když zavítate do části zvané Eglinton, zjistíte, že každý druhý dům má volné byty. Ovšem ne všechny jsou tak úplně super. Jeden je volný až v říjnu, další dokonce až na Vánoce, v dalším vám nabízí sice byt, ale luxusní za cenu v Downtownu a do jednoho když vejdete, tak div nepadnete tím smradem a zatuchlinou, která vás praští přes nos. Každopádně, jeden na naše mladíky čekal. I když... U vchodu stojí takový ten typický americký s pupkem, bez vlasů, v bílém tílku a černý tak, že v noci před sebou pravděpodobně uvidíte jen nafouklé vznášející se tílko a s pohledem: "Nečum na mě, nebo ti useknu ruku!" Jestli však ten barák hlídá, tím lépe, člověk se asi opravdu nemusí bát, že by se tam někdo vloupal. Byt nic extra velkého, ale za 1025 CAD (kanadských dolarů - toto asi uvidíte častěji) je to slušný. Přeci jen 1 Bedroom s oddělenou kuchyní a obývacím pokojem spojeným s jídelnou to je parádní. Navíc asi 30 m od městské hromadné dopravy. Tak doufejme, že naši mládežníci byt nakonec budou obývat.

Telefon a bankovní účet

 

Nemá cenu se o tomto rozepisovat rozsáhle. Ovšem banky, to je tady jiné kafe než v ČR. Nejdřív zkusíte registraci po internetu u Tangerine... Jasně, všechno v cajku, jenže jakmile dojde na první vklad, ouha... Musíte být občanem Kanady. Proč? Protože tu musíte mít už jiné bankovní konto, když si zakládáte u Tangerine. Jasně, to přece dává smysl. Chci si založit konto, tak už jedno musím mít. Kuba nechápe smysl téhle banky. 'Takže oni nikdy nebudou první? Co je to sakra za logiku?' Jedna důležitá věc, která se musí připomenout. Hotovost? To tady opravdu neexistuje. Zato v Kanadě fungují docela dobře šeky. Wow, to se v Čechách snad ani nevyrábí, ne? OK, takže Tangerine uděláme pápá... Tak jdeme do kamenných poboček. Jestli mají kamenné pobočky bank v ČR nějakou výšku, myslím, že tady by se všechny banky ČR (včetně národní) vešly do jedné budovy jedné banky v Kanadě. To jsou tisíce zaměstnanců, průměrně asi 150 pater (kdo sakra může jezdit tak vysoko?) na budovu. Opravdu musíte oproti normálnímu postavení otočit hlavu o 90° nahoru, abyste dohlédli až na nejvyšší patro. Bez nadsázky... Inu, jdem do jedné. "Co pořebuju k založení konta?" "Vy nejste Kanaďani? Tak to bude potřeba tohle, tohle, tohle, tohle, bla, bla, bla, bla..." Mladíci vypínají. Děkujeme, nechceme, jde se ke konkurenci. "Co budeme potřebovat k založení konta?" "Dva identifikační doklady." 'Oh, That's it? OK.' A pak že to nejde jednoduše. Založíte konto, co je však nejvíc překvapující, že zrovna na místě dostanete platební kartu. 'Inu, OK, sice na kontě nic nemám, ale aspoň ho můžu používat zrovna', pomyslí si Kuba, zatímco se Barča loučí s velmi příjemným a velmi nenuceným bankovním poradcem, který je mimochodem z Montrealu, fandí hokeji a ví, že je Česká republika docela hokejová velmoc. Prostě jedinečný přístup. Takže bankovní konto hotové.

A telefon? Ten proběhne v podstatě v podobném duchu. Nejdřív vám paní v jednom obchodě řekne, že "v blízkosti nic jiného není, musíte tady počkat patnáct minut, než něco vyřídím." Vy však popojdete asi sto metrů a ejhle, oficiální Fido store (Fido je poskytovatel telefonních služeb), kde vám vše vysvětlí, vše nastaví, vše s úsměvem. Takže mobil taky máme. Jupí jou. :-)

Práce

 

Práce byla vlastně to nejjednodušší, co naši hrdinové museli řešit. První impuls totiž přišel před nějakými dvěma lety od Marka (strýček Kuby), že tam práce je v pivovaru, ať přijede. Po rozmýšlení a ukecání :-) Barči se jelo. Takže práce byla v podstatě jistá úplně jako první. Co je však zajímavé je přístup a interní postup přijímání zaměstnance. A především umění marketingu. Pivovar Steam Whistle leží opravdu v srdci Toronta, zhruba 100 metrů od CN Tower, ovšem na výrobu je pravděpodobně menší než třeba Pivovar Primátor v Náchodě. V Kanadě se řadí mezi malé pivovary. Ale marketing je tady na takové úrovni, že by se od nich mohl učit kdokoli. Co je pro české firmy marketing? To, jak firma vypadá navenek? Jistě. Ale to jak vypadá uvnitř pro personál? Hmm... V Kanadě vás jen nenaberou tím způsobem, že podepíšete smlouvu, uvidíte, co máte dělat a jdete dělat. Tady se dozvíte, co je ta firma zač, oficiální příběh (který je nepochybně také částečně prací marketingu jako téměř vše), že "tři chlapi vyhození z velkého pivovaru se v divočině rozhodli, že udělají vlastní pivovar", dozvíte se, jak co funguje, všichni se znají křestním jménem atd. To je tolik věcí, co si člověk ani neumí představit. To je tak neuvěřitelně propracovaný systém, o kterém se většině malých firem u nás ani nesnilo. A právě proto tolik zaoceánských firem vyváží a rozšiřuje pobočky i někam jinam. Protože jestli je takhle propracovaný marketing u malé firmy, jak je asi propracovaný u velké... Hmm... To bylo trochu vážné... Inu, práce hotová a jistá, takže jdem prozkoumat okolí a ochutnat místní speciality. Protože o místním marketingu by se dala napsat kniha. Copak jedna, vydalo by to na několik knih. A to tam naši mladíci byli teprve na školení, kdo ví, co je potká další dny.

Jídlo

 

Kde se dá kupovat jídlo? No, překvapivě v obchodě. Jen ta balení jsou v Kanadě trochu jiná. Chcete jogurt? OK, půllitr je tu standard (650 g, abychom to měli přesně). Menší? Ani náhodou, tady se nakupuje ve velkém stylu. Juice? Zhruba 2,63 litrů je standard (stroje holt nepřenastavíš na mezinárodní jednotky SI, takže stáčíš pořád stejně ve starých anglických pintách, uncích a loktech a kdo ví, v čem ještě, jen to v těch mezinárodních napíšeš na etiketu). Jenom litr? Kde žiješ, člověče? Inu, nakoupíme ve velkém stylu. Ale nebudem kupovat jídlo jenom v marketu. Zajdem taky někam do restaurace. Hmm... Nejdřív nějaká dobrá amerika. Co by člověk mohl čekat jiného, než že bude všechno, ale opravdu úplně všechno smažené. Restaurace s názvem St. Louis, talíř Sampler, prostě od každého něco. Smažené cibulové kroužky, smažené hranolky, smažené bramborové lupínky, smažená marinovaná stehýnka, smažené tacos a (opravdu nekecám) smažené obalované nakládané okurky (ne, opravdu nebyly dobrý). 'Tak jo, asi se tady bude muset opravdu sportovat', pomyslí si Kuba. 'No, konečně ho k tomu sportování dotlačím', pomyslí si Barča. Dobře, tak ameriku ne. Co třeba mexiko? Tak jo. Mexickou restauraci tady poznáte podle toho, že hosti jsou Mexičani, obsluha je Mexičanka a menu je ve španělštině. No, paráda. Tak si dáme něco, co nepálí, přeci jen Mexičani jsou blázni. Paní donesla tři Tacos a steak s rýží a fazolemi. Steak opravdu nebyl pálivý, jenže ono to vlastně celkově bylo bez chuti. Tacos? To byla jiná pohádka... Následující část bude psána v prvním čísle, protože jsme získali poznámky přímo od Kuby a s jeho svolením je zde publikujeme:

"Docela důležitá poznámka je, že v menu byla jídla bez obrázků papriček, anebo s jednou, dvěma, nebo dokonce třema papričkama. Tacos bylo bez obrázku papričky. Podávaly se se dvěma omáčkami. Nějaká zelená, ta vypadá nepálivě Potom červená, pravděpodobně čili. OK. Dáme se do Tacos, čekají mne tři výzvy. První zkusím s tou červenou omáčkou, ať mám to nejhorší čili za sebou. Zakousnu se. Tyvole, jak to můžou jíst, vždyť tam je snad jenom čili. Ale nevadí, musím to sníst. Postupně zjišťuji, že pověry o Mexičanech nelžou. Opravdu mají aspoň trochu železné huby. Nevadí, jdem na druhou. Zkusím to s omáčkou zelenou, třeba to trochu zkrotí. Tak ta je snad ještě horší, začínám slzet, to není dobré znamení, huba mne pálí, ještě že ta paní donesla neperlivou vodu (sice neoznačenou, ale to neřeším, hlavně že to uhasí ten požár v puse). Co jako s tou třetí? No, přece to nenechám, jsem Čech, to by byla ostuda. Jdem na to. Tak třetí mi opravdu definitivně pohřbila všechny chuťové buňky. Teď už brečím, co to jde, splachuju vodou, hasím, bože, to snad nemá jinou chuť než oheň. Fakt si nedokážu představit, jak chutnají jídla se třemi papričkami na obrázku."

Inu, do uvidíme, jestli do této mexické restaurace ještě někdy naši hrdinové zamíří. Ovšem vzhledem k tomu, že průměrná věk restaurací v Kanadě se nevyšplhá přes 1,5 roku, kdoví jestli jí ještě někdy potkají. Thajská restaurace na tom s hořením v ústech není o moc lépe, i když tam už je aspoň trochu cítit i jiná chuť, třeba zelenina. No a na další kuchyně už nezbyly peníze, takže se holt musí do rachoty nějaké vydělat. Inu, o práci zase někdy jindy.

A nakonec jedna zajímavá historka z průzkumu. Jdete si městem, střídá se park, silnice, provoz, klid, nábřeží a narazíte na jeden park. Tedy, takhle motivovat lidi, to se nevidí. Jak vidno, různí lidé, chtiví cvičit, trénují v různých skupinkách, kde má každá svého kouče. Někdo klikuje, někdo běhá, někde se hazí balonem atd. Ale ze všech stran slyšíte křik koučů, povzbuzování bez nádechu a motivace koučů směrem ke cvičícím. A kousek od toho opravdu velmi zvláštní stánek s elektrickými koly, na kterých nemusíte šlapat. Nejspíš velmi efektivní výběr místa. Tedy, tolik pro dnešek.

Takže už víme, že naši hrdinové mají práci, bankovní účet, telefonní číslo a rozjednaný byt. Jestli jste zvědaví, kterým směrem se budou jejich cesty ubírat dále, sledujte tento blog a čtěte další díly z cyklu Zkanaduj se...

PS: Musíme odškrtnout jednu věc ze "Seznamu věcí, které tady musíme stihnout", a to, že měl Kuba Meatball Sub, který si dával Joey v Přátelích. :-)

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady. 

 

Tak jsme tady

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady. 

 

Bylo nebylo, v jedné malé zemičce jménem Česká republika se rozhodli dva mladí a úžasní lidé Barča H. a Jakub M., že vycestují za hranice své vlasti a poznají kus světa zvaný Kanada. A protože mají spoustu skvělých a úžasných přátel a jednoznačně nejlepší příbuzenstvo, řekli si, že se o své zážitky podělí. Ale jak? V dnešní elektronicko-internetové době bude nejlepší Facebook. Jenže ten přece všichni nemají... Hmm... Tak založíme blogísek. Juchuchůůůů!!! Tak založili blog a na tom blogu budou prezentovat své zážitky, postřehy a všechny parády, co je budou na této strastiplné cestě za dobrodružstvím provázet, dokud je to psaní nepřestane bavit. Inu, přeji vám, abyste si přečetli jejich příběhy s radostí a pobavením, nechť vám přinesou pohlazení na duši, potěšení a moudrá poučení, která v každém příběhu jistě najdete.

Odlet 

 

Přišel Den D!!! Píše se 18. srpna 2014, zhruba 23:30 SEČ a Jakub vyráží ze své rodné metropole Hronov směrem na jinou metropoli zvanou Náchod, kde na něj čeká Barča. Samozřejmě by to nebylo ono bez pořádné doprovodné družiny, takže vyráží i babička, dědeček, maminka, maminka, tatínek, bratříček, prostě všichni, kdo můžou, jedou, přeci jen se nejede na dovolenou. Cesta krásná, i když v té Fabii se ze zadní sedačky ozývá nějaké mručení do řízení (to má totiž rád úplně každý řidič), ale pohoda, stačí zachovat klid a chladnou hlavu a všechno je dobré. Cesta přes Prahu kolem druhé ráno je vlastně vcelku klidná, nikdo nikde, volné cesty, prostě "Praha, jak ji neznáme." Na letiště naštěstí dorazili všichni včas, levně zaparkovali a vydali se do haly, kde čekají mnohá překvapení včetně spících bezdomovců. Jenže je to letiště, tam nejsou jen tak kdovíjací bezdomovci. Dva hrají šachy, třetí je okřikuje, že dělají bordel a "nejsou na letišti sami", někteří vypadají, jakoby právě vyšli z obchodu s oblečením, inu bezdomovci-elegáni. Kubu začíná popadat panika. Letadla? "Vždyť když to spadne, jsou všichni mrtví..." Barča sbírá všechnu odvahu pro poslední loučení. Čeká se. Odbavení rychlovka, vlastně ani nestojí za zmínku. Kuba ztrácí veškerou lidskou barvu. Kdyby se postavil před bílou zeď, pravděpodobně ho nikdo nenajde. Přichází poslední loučení, slzy v očích, i Kuba má na krajíčku, maminky pláčou, babičky pláčou, ale všechno dobré, prochází se přes kontrolu, všechno v cajku. Poslední zamávání zpoza kontroly a tradá, pokračujeme do letadla. Fronta malá, Airbus asi pro 120 lidí, Kuba už radši ani nemluví. Souhlas od dispečera, můžeme letět.
Letadlo startuje. Hluk se zvyšuje. Srdce má frekvenci zhruba 500 tepů za minutu. Barča má rozdrcenou ruku. Rozjezd. Odlep od země, letadlo stoupá, stoupá, stoupá... A už se letí. Přistání v Amsterodamu sice lepší, ale taky o nervy...

Amsterdam

 

Při objednávání letenek si člověk říká, jak bude super devítihodinová pauza v Amsterdamu, nakonec ale zjistí, že po 25 hodinách bez spánku to zase tak žůžový není. Amsterdam je zajímavý. Coffee shopy všude, kam oko dohlédne, marihuana je cítit všude, kam nos dočichne. Domy tu jsou velmi nakřivo. Nevím, u nás dělníci pijou při práci pivo, tam si asi při práci dávají jointy, tak to asi tak vypadá. Každopádně, domy vypadají, že už tam stojí dost dlouho, i když jsou v parádně zachovalém stavu, ale jestli jim v tu chvíli fungovala vodováha, to by byla asi čirá spekulace. Občas sprchne. On i ten déšť se tu na vás vlastně směje. Svítí moc krásně slunce, tedy terminologií našich meteorologů "polojasno až skoro jasno" a do toho prší, takže vidíte přesnou dráhu každé kapky a odlesky slunce v každé z nich. Asi i ten déšť tu hulí. Vždycky jsem si říkal, proč lidé v Praze mířili k nám do KFC místo toho, aby šli na nějakou českou specialitu. V zahraničí člověk prozře (Kuba s Barčou teda nešli do KFC, ale jiného řetězce). Zaprvé proto, že máte jistotu, že tam jsou toalety a zadruhé proto, že to prostě znáte a navíc je téměř stoprocentní, že tam berou platební karty. Docela zajímavé bylo, že jídlo a pití pro dva v nadnárodní korporaci stálo méně, než zpáteční jízdenka z letiště pro dva (cesta tam zpátky mohla zabrat zhruba 20 minut celkem). No, Amsterdam hezký, ale únava už se začíná prosazovat, teď už to není 25, ale 30 hodin nespánku, takže hurá zpátky na letiště a po velkém přemáhání se neusnout, když máte u sebe všechny ty důležité dokumenty, bez kterých v Kanadě prostě neprojdete, hurá do druhého největšího letadla na světě, Boeingu 747.

Přílet

 

Do letadla nastoupíte a kousek od sebe máte první třídu... Hmm... Tak jo, možná jednou... I když letadlo vylétalo zhruba o hodinu později oproti plánovanému odletu, přílet do Toronta byl vlastně o půl hodiny dříve. Ono se asi není čemu divit, když v jednu chvíli letíte i 948 km/h. Paní, co vedle našich dvou hrdinů seděla, stihla za těch zhruba šest hodin vyžahnout tři dvoudecky vína. To nevím, co jim pak vyprávěla na letišti a na hraniční kontrole. Jídlo kupodivu velmi kvalitní, dokonce výběr mezi vegetariánskými nudlemi a kuřetem. Maso je samořejmě jasná volba. Profiterolky jako dezertík, lahoda, paráda, prostě "krása střídá nádheru". Když pak vyjdete z letadla, čeká vás jedna kontrola s otázkou "Jaký je účel vaší cesty?", která kontroluje jenom pas. Posléze čekáte frontu a Barča pronáší "Za náma jsou Češi." Kuba jen přikyvuje soustředíce se na to, jestli opravdu mají všechny dokumenty v pořádku. Přichází druhá kontrola, kde se odevzdá pas a celní prohlášení, že opravdu nevezete chlast, cigára, maso, mléko, zbraně a další takové běžně převážené věci, ke kterým se člověk určitě přizná. Všechno OK a posílají naše dva mladé na třetí kontrolu, kde snad získají pracovní povolení. Pan "officer" je moc fajn a uklidňuje všechny větou "Aby se to urychlilo, připravte si tyhle papíry" (ukazuje) "a pokud nic takového nemáte, ničeho se nebojte." 'Ano, hned jsem klidnější', pomyslí si Kuba. Fronta odbíhá, všichni všechno dostávají. Akorát jeden mladík má celkem smůlu. Přijel do země téměř bez znalosti angličtiny, nejspíš úplně bez peněz a rád by vstoupil do země, i když ani neví, ve kterém městě bude... Hmm... Páni policisté v neprůstřelných vestách s ním moc nesouhlasí... Inu, ten tam asi zůstane dlouho. Přitom od půdy Kanady to může být maximláně 200 metrů... Barča s Kubou jsou na řadě. Vyplnilo se Barčino přání jí k tomu milému mladíkovi, co všechny uklidňoval, že bez papírů se nemusí ničeho bát. Člověk má s sebou papírů asi padesát, nakonec použije asi tak dva, z toho jeden v češtině, takže i když si ho Kanaďan vezme, hned ho dá vedle, protože tomu stejně nerozumí. Pracovní povolení se jde vytisknout a předání je doprovázeno už klidnou vtipnou otázkou: "A co v tom pivovaru budete dělat? Ochutnávat pivo?" Hmm, to by byla práce... Pracovní povolení obdrženo, všechno Open, takže mimo (cituji pracovní povolení) striptýzových klubů a bordelů můžeme pracovat vlastně všude. Následuje vydání SIN (něco jako rodné číslo v ČR), bez kterého by vás nejspíš stejně nikde nezaměstnali, nedali vám bankovní účet apod. Ale co čert nechtěl. Těsně před nosem Barče a Kubíkovi zavřeli. OK, moc děkujem. Ještěže je Toronto tak velké, a i když někde je Service Canada (vydává SIN) jen jednou týdně (i když to na stránkách nepíšou), tak se dá sehnat celkem jednoduše na "každém rohu". Tak jo, jde se pro kufry, nic se neztratilo, v Praze je zabalili dobře, u východu čeká strýček, vede je k autu a odjíždí se do víru velkoměsta. Inu, "Welcome in Canada".

Těšte se na další pokračování z cyklu Zkanaduj se.

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady.