Geocaching v Kanadě

Článek asi budde poměrně krátký, ale zkusíme toto téma aspoň trochu vystihnout. :-) Pokud náhodou někdo neví, co je geocaching, stačí se podívat na www.geocaching.com, případně na www.geocaching.cz.

Stejně jako v České republice, tady Kuba s Barčou vyrazili na pár lovů kešek. Geocaching je všude na světě stejný, prostě jdete, hledáte, najdete, zapíšete. Jsou však určitá specifika, která se liší v Kanadě a v ČR. Zásadním bodem je fakt, že v ČR jsou všichni blázni a spoustu kešek tvoří Mystery (většinou luštíte nějakou "hádanku" doma), případně Multi (přijdete na úvodní souřadnice a odtamtud se pomocí indícií dostanete na místo finální keše, v drtivé většině případů přes několik záchytných bodů). Češi jsou dokonce tak zvláštní, že Multikešku udělají třeba jen tak, že musíte přijít na nějaké místo, zjistit číslo lampy a díky těmhle číslům máte finální keš, která je 200 metrů od sloupu. Nevím, jestli zrovna tenhle způsob je ten správný a jestli opravdu plní ten původní smysl Multikeše, ale budiž. V tomhle se Kanaďani odlišují. Opravdu ohromná spousta keší je v Torontu Traditional (přijdete na místo a tam někdy i po půl dni hledání najdete krabičku). Díky množství větších i menších parků a zelených ploch je možnost udělat celkem slušnou trasu Tradičních kešek, které jsou od sebe vzdálené 170 až 300 m a za den jich tak nasbíráte volným turistickým tempem třeba 30 (protože 2 hodiny k tomu místu musíte jet, ano Toronto je opravdu obrovský). Uděláte čtyři takové výlety a máte nasbíráno víc než v celém náchodském okrese dohromady.

Rozdíl oproti českým keškám je pak i v používaných krabičkách. V Čechách najdete spoustu lock&lock krabiček, což v Kanadě samozřejmě najdete taky (i když ne tak moc), právě díky vodotěsnosti je to opravdu praktická záležitost. Když však chcete vyrobit městskou keš, těžko se ukrývá jedna taková krabička třeba v ulici, kde je vážně rušno. Proto tu dost často a především ve městě narazíte na Hide-a-key krabičky (viz foto). Taková krabička je docela praktická i mimo geocaching, protože, jak už název napovídá, do ní můžete schovat klíč pro někoho, kdo vám má jít domů zalévat květiny (nebo něco jiného, co vás napadne jako první). Díky tomu, že je magnetická, se dá umístit prakticky kdekoli (protože kovových značek, cedulí a plotů tu je dost), takže je to ideální volba na kešku do města. Městské keše mají snad všude na světě jedno společné. Jsou opravdu velmi, velmi nudné. Dalo by se říct, že se sbírají jen kvůli vyššímu číslu, nikoli kvůli kvalitě zážitku. Pravda ale je, že v Praze se aspoň vztahují k nějakým pěkným místům, kdežto tady...

Kromě keší ve městě ale Kuba s Barčou byli díky Markovi mimo Toronto a posbírali si pár keší i na "venkově" (rozuměj venkov je i město s 15000 obyvateli) a v přírodě. Docela častým jevem oproti keškám v ČR je chybějící listing. Dá se říct, že to pěkně koresponduje s leností místních, kteří si s tím listingem (popisem kešky, místa, proč tam keška je, čím je místo unikátní, zvláštní atd.) prostě a jednoduše nedají práci. V ČR jsou v tomhle kešky daleko kvalitnější. Ovšem i na pár výjimek můžete narazit, např. jedna keška kousek od Collingwoodu se zaměřovala na výměnu knih. Byla na skvělém místě s výhledem na jezero, byla opravdu obrovská (podobně jako suchdolská černá skříňka v Praze věnovaná havárii letadla) a bylo v ní opravdu hodně knih. Prostě přijdete s knihou, najdete kešku, dáte do ní knihu a na oplátku si jednu knížku vezmete. To bylo opravdu zatím to nejlepší, co Kuba při geocachingu potkal.

Nejslavnější hokej světa

Jiný nadpis prostě napsat nelze. Naši dva mladíci se totiž vypravili na zápas NHL Toronto Maple Leafs vs. Philadelphia Flyers. Za Toronto z Čechů nastoupil Roman Polák a za Philly nikdo jiný než Jakub Voráček, momentálně jeden z králů letošního ročíku NHL. Zkušenost to byla zajímavá.

Když se to vezme kolem a kolem, nikdo snad ani nemůže pochybovat o tom, že NHL je nejslavnější a nejprestižnější hokejovou ligou světa a každá její sezóna vrcholí bojem o jeden z nejstarších klubových pohárů na světě, o Stanley Cup. Každý hokejista sní o tom, že by tenhle pohár chtěl zvednout nad hlavu. Pokud se toto platí o celé NHL, dá se říct, že v Torontu to platí snad dvojnásobně, možná trojnásobně. Nejenže hokej jako takový je národním kanadským sportem a Wayne Gretzky (jediný hráč historie NHL, který pokořil hranici 2000 kanadských bodů za svou kariéru, a to dokonce o více než 800 bodů, náskok před druhým hráčem v historické tabulce je zhruba 1000 bodů) je považován téměř za Boha (nikdo v celé lize nenosí dres s jeho číslem 99, je jen těžko představitelné, že i kdyby se to smělo, někdo by si to dovolil; to je v podstatě stejné, jako když si v ČR snad nikdo nedovolí obléct dres s číslem 68), Meaple Leafs čekají na zisk Stanley Cupu už téměř 50 let, protože naposledy jej hráči torontského týmu mohli zvednout nad hlavu v roce 1967. Od té doby nic. Proto na začátku sezony je vždy ohromné haló a každý rok se doufá, že se to snad konečně povede...

První, co vás upoutá, když vejdete do haly je samozřejmě množství lidí. Asi každá hala je velká zhruba jako O2 Arena v ČR a minimálně v Torontu je vždy téměř vyprodáno (i přes tu cenu, kdy je suma, kterou vydáte v ČR za lístek v Korunách, rovna stejné sumě akorát v dollarech, takže sezónní permanentka vyjde i na několik tisíc; za takovou cenu si tu skoro můžete koupit auto). Jakmile projdete těmi všemi návaly, octnete se ve svém sektoru v hledišti a při pohledu na hřiště hned vidíte, jak je oproti evropským standardům opravdu menší, užší, kratší. Ten pocit je pak umocněn při hře, kdy akce střídá akci, hra jezdí ve vysokém tempu nahoru dolů...

No a přijde úvodní show. Letos se v NHL chytli 3D ledy a Listy samozřejmě nezůstali pozadu (viz video). Po nich následuje americká a kanadská hymna, které jsou standardem pro každý místní vrcholový sport. Přijde buly a už se hraje. Hokej je tu rychlější, přesnější (i když Flyers to moc nešlo, proto asi taky prohráli) a pokud máte útočný tým, přijde i střelecká smršť (Flyers nakonec přestříleli Leafs poměrem střel 49:17 a přesto prohráli 2:3) a vy se kocháte ze zážitku, který se možná v životě už nikdy nebude opakovat...

Jenže něco tady chybí... Aha, diváci. I když je téměř vyprodáno, diváci jsou v podstatě ticho. Stadion celkově pořádně zaburácí jen třikrát během oslav torontských gólů a pak ještě párkrát při opravdu tutových šancích. Fanoušci Flyers jsou v obrovském oslabení, takže při jejich oslavách skoro neslyšíte rozdíl. Když se HC Sparta Praha před nějakými dvěma, třemi lety topila na konci ligové tabulky a na zápasy chodilo v průměru zhruba 1200 lidí, byli hlasitější než celé Air Canada Centre při tomto zápase. Fanoušci v NHL sice prožívají úspěchy a neúspěchy svého týmu intenzivně (z osmi hodin tlachání v práci to zabere nejmíň čtyři každý den), ale na stadionu fandí jen při gólu. Opravdu velmi zvláštní jev. Nepochybně je to dáno i tím, že v celé hale nejsou místa na stání (z důvodu bezpečnosti a pravděpodobně i regulí NHL), kde v ČR bývají kotle domácích a hostů.

Na stadionu nejsou výjimkou ani všemožní manažeři a kravaťáci. Kromě "kravaťáků" pak i "smíšené" páry (těžko se to dá napsat jinak), kde jeden fandí jednomu a druhý tomu druhému. Jeden takový seděl před Kubou a Barčou. Slečna fandila Torontu, chlapec Philadelphii. Když Toronto vedlo 3:0, chlapec seděl zdrcen a dívka se usmívala, jak je to parádní den. Když však Philly dotáhla na 3:2, dívka si zachmuřeně odsedla o sedadlo dál a chlapec tajně doufal a modlil se ke všem hokejovým bohům, ať to dopadne. Toronto nakonec vyhrálo, oba se na sebe usmáli, dali si pusu a bylo hotovo. Výjimkou tady samozřejmě nebyla ani ochranka, kterou jste přes celý zápas nezaregistrovali, ovšem jakmile se asi tři fanoušci Flyers postavili na svých místech a začali provokovat ostatní Maple Leafs fanoušky (ke kontaktu nedošlo), hned se u nich objevili tři bodyguardi (opravdu velcí, nasvalení černoši, kterým se prostě odporovat nedá) a vyvedli tyto opilce pryč. Ochranka opravdu stojí za pochválení, protože má člověk pocit opravdu nadstandardního bezpečí.

Celkově byl však zážitek parádní. Voráček sice neskóroval, ale i tak se bylo na co koukat. Byly vidět góly, potyčky, skvěle secvičené přesilovky, rychlost, jedna větší potyčka, neuvěřitelný Bernier (gólman Toronta), prostě všechno, co může NHL nabídnout. Zážitek to tak byl rozhodně nezapomenutelný.

Kanadská zima a hokej

Dalo by se říci, že se nedá říci, že existuje nějaká přesná charakteristika typické kanadské zimy. Přeci jen, když řeknete česká zima, dá se to nějakým způsobem generalizovat vzhledem k rozloze celé země. O Kanadě se to určitě říct nedá, přeci jen má pobřeží dvou oceánů, sahá přes tři časová pásma a táhne se od mírného až nejspíš po arktický pás (snad je to napsáno dobře a přečte si to pan Košvanec :-D). Ale můžete v téhle zimě najít společné znaky na většině území Kanady. Tady se však bude psát výhradně o Torontu.
Zima v Kanadě je především pořádný opruz. Pokud žijete v ČR a nemáte rádi zimu, rozhodně jí po dlouhodobé návštěvě Kanady budete totálně a upřímně nenávidět. Nejenže je opravdu velká kosa kolem -12°C až zhruba -20°C, ale především fouká tak nepříjemný a studený vítr, který pěkně tu "pocitovou teplotu" (v předpovědi dokonce je přímo napsáno RealFeel) dostane na nějakých -30°C. Prostě velká paráda. Do toho padají ty bílé věci, které při tom megavětru neletí dolů, jak by člověk očekával, ale doprava a nikam jinam. Prostě opravdu totální zima. Kromě ale takových nízkých teplot se dají zažít takové hodně parádní výchylky, které naše hrdiny potkaly asi v lednu. To máte takhle v sobotu -5°C, v neděli asi +10°C a v pondělí -15°C. Prostě lahoda, velký trénink a zkouška imunitního systému a odolnosti vůči chřipce a nachlazení.
Co je však samostatná kapitola torontské zimy, je solení a udržování vozovek a chodníků. Samozřejmě, že tu jezdí pluhy, někdy dokonce čtyři za sebou, ovšem ty jsou trochu zbytečné, protože při opravdu velkém sněhu to není kam dávat. Vyvážet do jezera vyjde draho, takže se to holt musí posolit. Žádnej písek, ale pořádný krystaly soli. A to tak velký, že když přijdete domů, začnou se vám tvořit na podlaze z rozotoku z boty. Opravdu by stálo za to, poslat české silničáře do Kanady, aby chudáci nebyli každou zimu překvapení, že napadlo 10 cm sněhu. V Kanadě nejenže nejsou celí překvapení, ale především solí tak moc, že když ten sníh roztaje, nepoznáte, že roztál, neboť ta silnice je bílá úplně stejně. Na chodníku dokonce nacházíte asi něco jako preventivní modrou sůl, která tam je pomalu jako náhrada toho množství sněhu. Kdyby se to dalo spočítat, nepochybně by objem soli spotřebovaný za měsíc v Torontu vyšel v ČR na čtyři zimy.

K zimě v Kanadě samozřejmě patří hokej. NHL mají naši mladí teprve v plánu, ovšem hokeje je v Kanadě habaděj. Kolik je v Torontu různých lig registrovaných, neregistrovaných hokejistů, není snad v celé ČR dohromady. Samozřejmostí je pak tzv. Shinny hokej, což je v podstatě pouliční hokej. Vzhledem k množství Community Center (bazény, posilovny, sportovní haly) a různých plácků, najdete téměř na každém rohu ledovou plochu, která je zdarma, prostě přijdete a hrajete. K tomu veškeré ligy jako otevřené (přihlašuje se, kdo chce, nikam se nepostupuje, ani nesestupuje), hodnocené (začínáte v nejnižší a postupujete, nebo sestupujete), NHL, OHL atd. Když se pak zastavíme u jedné otevřené ligy, kde hraje i tým Steam Whistle, je ta kvalita celkem vysoko, je celkem představitelné, že by se takový nějaký tým z Kanady dokázal celkem v klidu rovnat s týmem 2. a 3. nejvyšší soutěže v ČR. Hokej je pro Kanadu opravdu národní sport. Kuba si dlouho myslel, že by se hokej dal považovat za český národní sport, ale opravdu se dá říct, že daleko národnější je v ČR opravdu fotbal, který hráli v podstatě všichni. Tak v Kanadě je to takhle s hokejem.