Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady.
V minulém díle jsme se dozvěděli, jak se Barča s Kubou dostali do Kanady přes Amsterodam, jak probíhal let, jak úžasný je Amsterodam a jak vlastně probíhali všechny ty kontroly a další oficiality. Už tedy víme, že naši mladí dobrodruzi vstoupili na půdu Kanady, mají SIN a pracovní povolení, takže hurá do systému. Jak se tedy prali s prvními dny před nástupem do práce? Čtěte a zažívejte s nimi kanadské dobrodružství.
Abyste v Kanadě žili, musíte si sehnat byt, práci, telefonní číslo a bankovní účet. A samozřejmě musíte jíst a trochu prozkoumat okolí, i když to už je jakýsi bonus. Takže si tento díl rozdělíme podle těchhle pěkných nutností.
Byt
Shánění bytu, to je sranda asi v kterékoli zemi. V Kanadě však hledání bytu dostává úplně nový rozměr. Samozřejmě naši hrdinové procházeli veškeré inzeráty (především přes Craigslist) již od března. Při prohlížení inzerátů je člověk plný naděje, že jsou "ty byty tak skvělý a krásný" a že "jich je tolik, že za chvíli určitě něco najdeme". Inu, realita vás vrátí zpět na zem a vezme všechny iluze, když zjišťujete, že se blíží odlet a vy ještě týden před dnem D nemáte nic. V tu chvíli vás zachvacuje mírná panika. Každopádně, abychom se vrátili k tomu novému rozměru. Není asi větší koncentrace podvdoníků, kteří chtějí zaplatit předem bez ukázky bytu (což by nebyl problém, protože Kuba má v Torontu strýčka, který je velmi ochotný se vším pomoci, takže veškeré reference a garanci bere na sebe. Tudíž by i dojel na případné místo ukázky bytu.) a veškerých papírů, než právě na zmíněném Craigslistu. A když se pak ptáte policie: "Hej, co se jako děje? Snad jediný, kdo mi odpovídá, jsou podovodníci", a policie odvětí: "A ty se divíš?", docela valíte oči. Každopádně, věříte tomu, že až přijedete do Kanady, něco se určitě najde. Samozřejmě, že se v Kanadě snad už i něco našlo (v době vydání tohoto čísla, je vše stále v jednání, ale něco se opravdu rýsuje). Když zavítate do části zvané Eglinton, zjistíte, že každý druhý dům má volné byty. Ovšem ne všechny jsou tak úplně super. Jeden je volný až v říjnu, další dokonce až na Vánoce, v dalším vám nabízí sice byt, ale luxusní za cenu v Downtownu a do jednoho když vejdete, tak div nepadnete tím smradem a zatuchlinou, která vás praští přes nos. Každopádně, jeden na naše mladíky čekal. I když... U vchodu stojí takový ten typický americký s pupkem, bez vlasů, v bílém tílku a černý tak, že v noci před sebou pravděpodobně uvidíte jen nafouklé vznášející se tílko a s pohledem: "Nečum na mě, nebo ti useknu ruku!" Jestli však ten barák hlídá, tím lépe, člověk se asi opravdu nemusí bát, že by se tam někdo vloupal. Byt nic extra velkého, ale za 1025 CAD (kanadských dolarů - toto asi uvidíte častěji) je to slušný. Přeci jen 1 Bedroom s oddělenou kuchyní a obývacím pokojem spojeným s jídelnou to je parádní. Navíc asi 30 m od městské hromadné dopravy. Tak doufejme, že naši mládežníci byt nakonec budou obývat.
Telefon a bankovní účet
Nemá cenu se o tomto rozepisovat rozsáhle. Ovšem banky, to je tady jiné kafe než v ČR. Nejdřív zkusíte registraci po internetu u Tangerine... Jasně, všechno v cajku, jenže jakmile dojde na první vklad, ouha... Musíte být občanem Kanady. Proč? Protože tu musíte mít už jiné bankovní konto, když si zakládáte u Tangerine. Jasně, to přece dává smysl. Chci si založit konto, tak už jedno musím mít. Kuba nechápe smysl téhle banky. 'Takže oni nikdy nebudou první? Co je to sakra za logiku?' Jedna důležitá věc, která se musí připomenout. Hotovost? To tady opravdu neexistuje. Zato v Kanadě fungují docela dobře šeky. Wow, to se v Čechách snad ani nevyrábí, ne? OK, takže Tangerine uděláme pápá... Tak jdeme do kamenných poboček. Jestli mají kamenné pobočky bank v ČR nějakou výšku, myslím, že tady by se všechny banky ČR (včetně národní) vešly do jedné budovy jedné banky v Kanadě. To jsou tisíce zaměstnanců, průměrně asi 150 pater (kdo sakra může jezdit tak vysoko?) na budovu. Opravdu musíte oproti normálnímu postavení otočit hlavu o 90° nahoru, abyste dohlédli až na nejvyšší patro. Bez nadsázky... Inu, jdem do jedné. "Co pořebuju k založení konta?" "Vy nejste Kanaďani? Tak to bude potřeba tohle, tohle, tohle, tohle, bla, bla, bla, bla..." Mladíci vypínají. Děkujeme, nechceme, jde se ke konkurenci. "Co budeme potřebovat k založení konta?" "Dva identifikační doklady." 'Oh, That's it? OK.' A pak že to nejde jednoduše. Založíte konto, co je však nejvíc překvapující, že zrovna na místě dostanete platební kartu. 'Inu, OK, sice na kontě nic nemám, ale aspoň ho můžu používat zrovna', pomyslí si Kuba, zatímco se Barča loučí s velmi příjemným a velmi nenuceným bankovním poradcem, který je mimochodem z Montrealu, fandí hokeji a ví, že je Česká republika docela hokejová velmoc. Prostě jedinečný přístup. Takže bankovní konto hotové.
A telefon? Ten proběhne v podstatě v podobném duchu. Nejdřív vám paní v jednom obchodě řekne, že "v blízkosti nic jiného není, musíte tady počkat patnáct minut, než něco vyřídím." Vy však popojdete asi sto metrů a ejhle, oficiální Fido store (Fido je poskytovatel telefonních služeb), kde vám vše vysvětlí, vše nastaví, vše s úsměvem. Takže mobil taky máme. Jupí jou. :-)
Práce
Práce byla vlastně to nejjednodušší, co naši hrdinové museli řešit. První impuls totiž přišel před nějakými dvěma lety od Marka (strýček Kuby), že tam práce je v pivovaru, ať přijede. Po rozmýšlení a ukecání :-) Barči se jelo. Takže práce byla v podstatě jistá úplně jako první. Co je však zajímavé je přístup a interní postup přijímání zaměstnance. A především umění marketingu. Pivovar Steam Whistle leží opravdu v srdci Toronta, zhruba 100 metrů od CN Tower, ovšem na výrobu je pravděpodobně menší než třeba Pivovar Primátor v Náchodě. V Kanadě se řadí mezi malé pivovary. Ale marketing je tady na takové úrovni, že by se od nich mohl učit kdokoli. Co je pro české firmy marketing? To, jak firma vypadá navenek? Jistě. Ale to jak vypadá uvnitř pro personál? Hmm... V Kanadě vás jen nenaberou tím způsobem, že podepíšete smlouvu, uvidíte, co máte dělat a jdete dělat. Tady se dozvíte, co je ta firma zač, oficiální příběh (který je nepochybně také částečně prací marketingu jako téměř vše), že "tři chlapi vyhození z velkého pivovaru se v divočině rozhodli, že udělají vlastní pivovar", dozvíte se, jak co funguje, všichni se znají křestním jménem atd. To je tolik věcí, co si člověk ani neumí představit. To je tak neuvěřitelně propracovaný systém, o kterém se většině malých firem u nás ani nesnilo. A právě proto tolik zaoceánských firem vyváží a rozšiřuje pobočky i někam jinam. Protože jestli je takhle propracovaný marketing u malé firmy, jak je asi propracovaný u velké... Hmm... To bylo trochu vážné... Inu, práce hotová a jistá, takže jdem prozkoumat okolí a ochutnat místní speciality. Protože o místním marketingu by se dala napsat kniha. Copak jedna, vydalo by to na několik knih. A to tam naši mladíci byli teprve na školení, kdo ví, co je potká další dny.
Jídlo
Kde se dá kupovat jídlo? No, překvapivě v obchodě. Jen ta balení jsou v Kanadě trochu jiná. Chcete jogurt? OK, půllitr je tu standard (650 g, abychom to měli přesně). Menší? Ani náhodou, tady se nakupuje ve velkém stylu. Juice? Zhruba 2,63 litrů je standard (stroje holt nepřenastavíš na mezinárodní jednotky SI, takže stáčíš pořád stejně ve starých anglických pintách, uncích a loktech a kdo ví, v čem ještě, jen to v těch mezinárodních napíšeš na etiketu). Jenom litr? Kde žiješ, člověče? Inu, nakoupíme ve velkém stylu. Ale nebudem kupovat jídlo jenom v marketu. Zajdem taky někam do restaurace. Hmm... Nejdřív nějaká dobrá amerika. Co by člověk mohl čekat jiného, než že bude všechno, ale opravdu úplně všechno smažené. Restaurace s názvem St. Louis, talíř Sampler, prostě od každého něco. Smažené cibulové kroužky, smažené hranolky, smažené bramborové lupínky, smažená marinovaná stehýnka, smažené tacos a (opravdu nekecám) smažené obalované nakládané okurky (ne, opravdu nebyly dobrý). 'Tak jo, asi se tady bude muset opravdu sportovat', pomyslí si Kuba. 'No, konečně ho k tomu sportování dotlačím', pomyslí si Barča. Dobře, tak ameriku ne. Co třeba mexiko? Tak jo. Mexickou restauraci tady poznáte podle toho, že hosti jsou Mexičani, obsluha je Mexičanka a menu je ve španělštině. No, paráda. Tak si dáme něco, co nepálí, přeci jen Mexičani jsou blázni. Paní donesla tři Tacos a steak s rýží a fazolemi. Steak opravdu nebyl pálivý, jenže ono to vlastně celkově bylo bez chuti. Tacos? To byla jiná pohádka... Následující část bude psána v prvním čísle, protože jsme získali poznámky přímo od Kuby a s jeho svolením je zde publikujeme:
"Docela důležitá poznámka je, že v menu byla jídla bez obrázků papriček, anebo s jednou, dvěma, nebo dokonce třema papričkama. Tacos bylo bez obrázku papričky. Podávaly se se dvěma omáčkami. Nějaká zelená, ta vypadá nepálivě Potom červená, pravděpodobně čili. OK. Dáme se do Tacos, čekají mne tři výzvy. První zkusím s tou červenou omáčkou, ať mám to nejhorší čili za sebou. Zakousnu se. Tyvole, jak to můžou jíst, vždyť tam je snad jenom čili. Ale nevadí, musím to sníst. Postupně zjišťuji, že pověry o Mexičanech nelžou. Opravdu mají aspoň trochu železné huby. Nevadí, jdem na druhou. Zkusím to s omáčkou zelenou, třeba to trochu zkrotí. Tak ta je snad ještě horší, začínám slzet, to není dobré znamení, huba mne pálí, ještě že ta paní donesla neperlivou vodu (sice neoznačenou, ale to neřeším, hlavně že to uhasí ten požár v puse). Co jako s tou třetí? No, přece to nenechám, jsem Čech, to by byla ostuda. Jdem na to. Tak třetí mi opravdu definitivně pohřbila všechny chuťové buňky. Teď už brečím, co to jde, splachuju vodou, hasím, bože, to snad nemá jinou chuť než oheň. Fakt si nedokážu představit, jak chutnají jídla se třemi papričkami na obrázku."
Inu, do uvidíme, jestli do této mexické restaurace ještě někdy naši hrdinové zamíří. Ovšem vzhledem k tomu, že průměrná věk restaurací v Kanadě se nevyšplhá přes 1,5 roku, kdoví jestli jí ještě někdy potkají. Thajská restaurace na tom s hořením v ústech není o moc lépe, i když tam už je aspoň trochu cítit i jiná chuť, třeba zelenina. No a na další kuchyně už nezbyly peníze, takže se holt musí do rachoty nějaké vydělat. Inu, o práci zase někdy jindy.
A nakonec jedna zajímavá historka z průzkumu. Jdete si městem, střídá se park, silnice, provoz, klid, nábřeží a narazíte na jeden park. Tedy, takhle motivovat lidi, to se nevidí. Jak vidno, různí lidé, chtiví cvičit, trénují v různých skupinkách, kde má každá svého kouče. Někdo klikuje, někdo běhá, někde se hazí balonem atd. Ale ze všech stran slyšíte křik koučů, povzbuzování bez nádechu a motivace koučů směrem ke cvičícím. A kousek od toho opravdu velmi zvláštní stánek s elektrickými koly, na kterých nemusíte šlapat. Nejspíš velmi efektivní výběr místa. Tedy, tolik pro dnešek.
Takže už víme, že naši hrdinové mají práci, bankovní účet, telefonní číslo a rozjednaný byt. Jestli jste zvědaví, kterým směrem se budou jejich cesty ubírat dále, sledujte tento blog a čtěte další díly z cyklu Zkanaduj se...
PS: Musíme odškrtnout jednu věc ze "Seznamu věcí, které tady musíme stihnout", a to, že měl Kuba Meatball Sub, který si dával Joey v Přátelích. :-)
Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady.
V České republice se stále mluv o tom, jak jsou lidé líní a nic nechtějí dělat... Dá se vlastně říci, že v ČR je to vcelku s prací vlastně dost zvláštně postavené na hlavu. Když totiž člověk maká málo, je to "lenoch", "nemakačenko", nebo "Lukáš" (především pro Kubovy spolužáky ze střední). Když pak ale maká opravdu hodně (například podniká a věnuje podniku všechno) a tím pádem díky tomu často má hodně peněz, je to "blbeček, který si myslí, že je nejlepší na světě a že všechno zná", "pracháč" (v tom špatném slova smyslu) a "ten, co si to nezaslouží", či dokonce "kdoví, kde k těm penězům přišel". Holt, nemůžete makat hodně, ani málo, ale makat musíte. Tak co teda jako dělat? No, ale nechme Čechy stranou, blog je o Kanadě, tak tedy něco málo o práci v Kanadě.
