Tak jsme tady

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady. 

 

Bylo nebylo, v jedné malé zemičce jménem Česká republika se rozhodli dva mladí a úžasní lidé Barča H. a Jakub M., že vycestují za hranice své vlasti a poznají kus světa zvaný Kanada. A protože mají spoustu skvělých a úžasných přátel a jednoznačně nejlepší příbuzenstvo, řekli si, že se o své zážitky podělí. Ale jak? V dnešní elektronicko-internetové době bude nejlepší Facebook. Jenže ten přece všichni nemají... Hmm... Tak založíme blogísek. Juchuchůůůů!!! Tak založili blog a na tom blogu budou prezentovat své zážitky, postřehy a všechny parády, co je budou na této strastiplné cestě za dobrodružstvím provázet, dokud je to psaní nepřestane bavit. Inu, přeji vám, abyste si přečetli jejich příběhy s radostí a pobavením, nechť vám přinesou pohlazení na duši, potěšení a moudrá poučení, která v každém příběhu jistě najdete.

Odlet 

 

Přišel Den D!!! Píše se 18. srpna 2014, zhruba 23:30 SEČ a Jakub vyráží ze své rodné metropole Hronov směrem na jinou metropoli zvanou Náchod, kde na něj čeká Barča. Samozřejmě by to nebylo ono bez pořádné doprovodné družiny, takže vyráží i babička, dědeček, maminka, maminka, tatínek, bratříček, prostě všichni, kdo můžou, jedou, přeci jen se nejede na dovolenou. Cesta krásná, i když v té Fabii se ze zadní sedačky ozývá nějaké mručení do řízení (to má totiž rád úplně každý řidič), ale pohoda, stačí zachovat klid a chladnou hlavu a všechno je dobré. Cesta přes Prahu kolem druhé ráno je vlastně vcelku klidná, nikdo nikde, volné cesty, prostě "Praha, jak ji neznáme." Na letiště naštěstí dorazili všichni včas, levně zaparkovali a vydali se do haly, kde čekají mnohá překvapení včetně spících bezdomovců. Jenže je to letiště, tam nejsou jen tak kdovíjací bezdomovci. Dva hrají šachy, třetí je okřikuje, že dělají bordel a "nejsou na letišti sami", někteří vypadají, jakoby právě vyšli z obchodu s oblečením, inu bezdomovci-elegáni. Kubu začíná popadat panika. Letadla? "Vždyť když to spadne, jsou všichni mrtví..." Barča sbírá všechnu odvahu pro poslední loučení. Čeká se. Odbavení rychlovka, vlastně ani nestojí za zmínku. Kuba ztrácí veškerou lidskou barvu. Kdyby se postavil před bílou zeď, pravděpodobně ho nikdo nenajde. Přichází poslední loučení, slzy v očích, i Kuba má na krajíčku, maminky pláčou, babičky pláčou, ale všechno dobré, prochází se přes kontrolu, všechno v cajku. Poslední zamávání zpoza kontroly a tradá, pokračujeme do letadla. Fronta malá, Airbus asi pro 120 lidí, Kuba už radši ani nemluví. Souhlas od dispečera, můžeme letět.
Letadlo startuje. Hluk se zvyšuje. Srdce má frekvenci zhruba 500 tepů za minutu. Barča má rozdrcenou ruku. Rozjezd. Odlep od země, letadlo stoupá, stoupá, stoupá... A už se letí. Přistání v Amsterodamu sice lepší, ale taky o nervy...

Amsterdam

 

Při objednávání letenek si člověk říká, jak bude super devítihodinová pauza v Amsterdamu, nakonec ale zjistí, že po 25 hodinách bez spánku to zase tak žůžový není. Amsterdam je zajímavý. Coffee shopy všude, kam oko dohlédne, marihuana je cítit všude, kam nos dočichne. Domy tu jsou velmi nakřivo. Nevím, u nás dělníci pijou při práci pivo, tam si asi při práci dávají jointy, tak to asi tak vypadá. Každopádně, domy vypadají, že už tam stojí dost dlouho, i když jsou v parádně zachovalém stavu, ale jestli jim v tu chvíli fungovala vodováha, to by byla asi čirá spekulace. Občas sprchne. On i ten déšť se tu na vás vlastně směje. Svítí moc krásně slunce, tedy terminologií našich meteorologů "polojasno až skoro jasno" a do toho prší, takže vidíte přesnou dráhu každé kapky a odlesky slunce v každé z nich. Asi i ten déšť tu hulí. Vždycky jsem si říkal, proč lidé v Praze mířili k nám do KFC místo toho, aby šli na nějakou českou specialitu. V zahraničí člověk prozře (Kuba s Barčou teda nešli do KFC, ale jiného řetězce). Zaprvé proto, že máte jistotu, že tam jsou toalety a zadruhé proto, že to prostě znáte a navíc je téměř stoprocentní, že tam berou platební karty. Docela zajímavé bylo, že jídlo a pití pro dva v nadnárodní korporaci stálo méně, než zpáteční jízdenka z letiště pro dva (cesta tam zpátky mohla zabrat zhruba 20 minut celkem). No, Amsterdam hezký, ale únava už se začíná prosazovat, teď už to není 25, ale 30 hodin nespánku, takže hurá zpátky na letiště a po velkém přemáhání se neusnout, když máte u sebe všechny ty důležité dokumenty, bez kterých v Kanadě prostě neprojdete, hurá do druhého největšího letadla na světě, Boeingu 747.

Přílet

 

Do letadla nastoupíte a kousek od sebe máte první třídu... Hmm... Tak jo, možná jednou... I když letadlo vylétalo zhruba o hodinu později oproti plánovanému odletu, přílet do Toronta byl vlastně o půl hodiny dříve. Ono se asi není čemu divit, když v jednu chvíli letíte i 948 km/h. Paní, co vedle našich dvou hrdinů seděla, stihla za těch zhruba šest hodin vyžahnout tři dvoudecky vína. To nevím, co jim pak vyprávěla na letišti a na hraniční kontrole. Jídlo kupodivu velmi kvalitní, dokonce výběr mezi vegetariánskými nudlemi a kuřetem. Maso je samořejmě jasná volba. Profiterolky jako dezertík, lahoda, paráda, prostě "krása střídá nádheru". Když pak vyjdete z letadla, čeká vás jedna kontrola s otázkou "Jaký je účel vaší cesty?", která kontroluje jenom pas. Posléze čekáte frontu a Barča pronáší "Za náma jsou Češi." Kuba jen přikyvuje soustředíce se na to, jestli opravdu mají všechny dokumenty v pořádku. Přichází druhá kontrola, kde se odevzdá pas a celní prohlášení, že opravdu nevezete chlast, cigára, maso, mléko, zbraně a další takové běžně převážené věci, ke kterým se člověk určitě přizná. Všechno OK a posílají naše dva mladé na třetí kontrolu, kde snad získají pracovní povolení. Pan "officer" je moc fajn a uklidňuje všechny větou "Aby se to urychlilo, připravte si tyhle papíry" (ukazuje) "a pokud nic takového nemáte, ničeho se nebojte." 'Ano, hned jsem klidnější', pomyslí si Kuba. Fronta odbíhá, všichni všechno dostávají. Akorát jeden mladík má celkem smůlu. Přijel do země téměř bez znalosti angličtiny, nejspíš úplně bez peněz a rád by vstoupil do země, i když ani neví, ve kterém městě bude... Hmm... Páni policisté v neprůstřelných vestách s ním moc nesouhlasí... Inu, ten tam asi zůstane dlouho. Přitom od půdy Kanady to může být maximláně 200 metrů... Barča s Kubou jsou na řadě. Vyplnilo se Barčino přání jí k tomu milému mladíkovi, co všechny uklidňoval, že bez papírů se nemusí ničeho bát. Člověk má s sebou papírů asi padesát, nakonec použije asi tak dva, z toho jeden v češtině, takže i když si ho Kanaďan vezme, hned ho dá vedle, protože tomu stejně nerozumí. Pracovní povolení se jde vytisknout a předání je doprovázeno už klidnou vtipnou otázkou: "A co v tom pivovaru budete dělat? Ochutnávat pivo?" Hmm, to by byla práce... Pracovní povolení obdrženo, všechno Open, takže mimo (cituji pracovní povolení) striptýzových klubů a bordelů můžeme pracovat vlastně všude. Následuje vydání SIN (něco jako rodné číslo v ČR), bez kterého by vás nejspíš stejně nikde nezaměstnali, nedali vám bankovní účet apod. Ale co čert nechtěl. Těsně před nosem Barče a Kubíkovi zavřeli. OK, moc děkujem. Ještěže je Toronto tak velké, a i když někde je Service Canada (vydává SIN) jen jednou týdně (i když to na stránkách nepíšou), tak se dá sehnat celkem jednoduše na "každém rohu". Tak jo, jde se pro kufry, nic se neztratilo, v Praze je zabalili dobře, u východu čeká strýček, vede je k autu a odjíždí se do víru velkoměsta. Inu, "Welcome in Canada".

Těšte se na další pokračování z cyklu Zkanaduj se.

Fotoalba Zkanaduj se... najdete tady.