Konečně bydlíme

Vzpomínáte, jak Kuba s Barčou zhruba před čtrnácti dny měli rozjednaný jeden byt? Ano? Tak z toho sešlo. Asi den před předávkou klíčů totiž z paní domácí vylezlo, že vlastně bylo ještě hodně zájemců před nimi a že to sice věděla, ale bla bla bla. Inu, jak se však ukázalo všchno špatné je k něčemu dobré. V tomto případě to bylo k něčemu vynikajícímu až excelentnímu.

Hlavní zásluhu na tom však má Kubův strýc Marek a jeho pohotové jednání. Rozjelo se jednání na více frontách a nesázelo se tudíž jen na jednu kartu. Jednalo se s Asiatem, černoškou a ještě-kýmsi, prostě typickými Kanaďany. Asiat neodpověděl a ještě-kdosi také vypadl, takže souboj samozřejmě nakonec vyhrála černoška. Jakási dobrá duše Marscha - realitní agentka - naprosto zadarmo zprostředkovává byty pro nájemníky s náhledem bytu na YouTube. OK, nelze projít osobně byt, nedá se nic dělat, Kubovi to připadá lehce podezřelé. Každopádně z rozhovoru s Marschou vyplyne, že byt ještě není k dispozici, bude k dispozici 2. září, kdy se majiteli předají klíče a teprve tehdy se do samotné bytové jednotky může vstoupit. Dobře, tak tedy ano, sepíše se smlouva na určitou měsíční částku a jedeme. Je potřeba dodat šeky na celý rok (bankovní převod? Ten tu prosím v Kanadě neznají, a pokud znají tak za velmi draho), z toho jeden certifikovaný (ověřený - jako když platíte kartou v hotelu a banka ihned zablokuje zálohu na určitou dobu, než ji hotelu zprostředkuje, aby byla jistota, že na tom účtu peníze jsou) na první a poslední měsíc nájmu, dále pojištění bytu, klíčů atd. "Za všechno musíme poděkovat strýčkovi Markovi", zmiňuje Kuba. Všechny papíry se teda dají dokupy a přijde předání bytu.

Při předání se Marscha vůbec neukáže. Zato existuje další člověk jménem Wayne, který zastupuje majitele (narozdíl od Marschy, která zastupovala nájemce), ten předá klíče, podepíšou se papíry a hurá, může se bydlet. Kanaďan by samozřejmě v takové budově nebydlel. Na chodbě ve 25. patře (kde se byt nachází) jsou ještě provizorní světla, není položen koberec (ano, koberec, čtete dobře) výtah je sice ultrarychlý, ale kabina je vykládaná dřevotřískou, klika od místnosti na odpad je obalena izolepou, pravděpodobně se ještě bude malovat. Samozřejmě se začíná sepisovat seznam věcí, které nejsou dodělány v bytě, jenže to jsou takové maličkosti, že nikomu v bydlení a hlavně žití v podstatě nepřekážejí. Takže byt předán, smlouvy podepsány, jde se stěhovat. Opět zde patří velký dík Romče a Markovi za poskytnutí základního vybavení včetně matrace a piva. Stěhování je samozřejmě legrační hlavně v tom, že musíte zamluvit nákladní výtah a s veškerými věcmi musíte zadem, protože přes lobby (ano, přes lobby, kde jsou gauče a hlídač 24/7) se stěhovat nesmí. Dobrý, nevadí, bydlí se, nastěhuje se to zadem.

A teď přišlo to hlavní. Kuba s Barčou poprvé vstoupili do bytu, který spolu budou sdílet aspoň ten jeden celý rok. Ze všeho nejvíc je uchvátila kuchyně a potom ten bonusový výhled z balkónu. Bytový mrakodrap (celkem 29 pater, zhruba standard, mírný podprůměr) je umístěn v samotném Downtown, tedy v největším centru Toronta. Je od něj pěšky!!! 15 min. na CN Tower, 10 min. na baseball, 25 min. na NHL a hlavně 15 min. do práce našich dobrodruhů. Prostě lepší umístění si nemohli přát. Přitom je nájem za takový byt s tímto umístěním na cenové úrovní bytů, které jsou vzdálené zhruba 30 min. MHD!!! od Downtown. Nic by se ale neuskutečnilo bez naprosto jedinečné pomoci Marka a Romany, za to opravdu děkujeme (snad mi v tomto případě čtenáři odpustí tu první osobu :-). A k tomu jako úžasný bonus úžasný výhled na jezero a zbytek Downtown (fotky v průběhu článku, případně ve fotoalbech na Zonerama a Facebooku). Prostě radost. Nakonec stačilo jen zařídit internet a později snad i televizi (uvidíme podle prvních měsíčních účtů), aby se naši Češi mohli koukat na všechny ty seriály jako The Simpsons, Once Upon a Time atd. pěkně v premiérovém provedení.

Tedy už víme, že naši mladíci chodí do práce, bydlí a začínají žít. Postupně pronikají do tajů kanadského života a v dalších článcích už se taky trochu dozvíte něco z výletů a možná první zkušenost s detektorem požáru (když to nezapomenu). :-)

Nakonec, ale ne v poslední řadě, bych chtěl ještě jednou opravdu i na tomto blogu poděkovat strýčkovi Markovi a jeho ženě Romaně za veškerou pomoc, kterou nám poskytují. Opravdu můžu konstatovat, že kdyby tu Marek nebyl, hodně těžce bych se do této země odhodlával odjet.